V ten moment nás předášedlo vyhodilo vprostřed ulice. Ještě než jsme se posbírali ze země jsme rozsvítili hůlky a někdo odříkával protikletbu. Poslední žárovka zablikala. Zhasla...

Rozsvítila se - a světlo, které se od ní začalo šířit karnevalu navracelo barvy a navracelo zpět do života ty, kteří ještě noční můře nepodlehli naplno. Ne všichni ale byli tak šťastní a tam, kde se můra prvně objevila, zbylo mnoho neklidně spících. Po skupinkách jsme se rozběhli dál do víru města a mezi tančícími světly, lidmi a ohňostroji jsme pátrali po uprchlém stínu.

Prodrali jsme se davem do jedné z postranních uliček, kam radost karnevalu tak tak probleskovala. Prodrali. Ne všichni. Byla jsem obratnější než ostatní. Byla jsem v uličce první. Sama. S noční můrou.

Letěli jsme dlouhou cestou letadlem, ale vydrželi jsme to. Po cestě jsme jedli, pili, přestupovali na další letadlo. Dokonce jsme si i odpočinuli. Knížku jsme četli.

Jakmile jsme se dostali do Brazílie na karneval, zbystřily jsme a začali s pátráním. A jelikož je karneval obrovský, tak jsme se rozdělily. Byli jsme ve spojení pomocí vysílaček.

Koukali jsme všude a pozorně. Do té doby, než ji Lily našla, chytila ji do sklenice od okurek a zavřela víčko. Zavolala nám to přes vysílačku. Sarin navrhl, že se sejdeme na letišti. Na letiště jsme dorazily skoro všichni stejně. Já jsem se o patnáct minut zpozdil, ujel mi totiž autobus.

Nasedli jsme do letadla a vyrazili domů. V Bradavicích nám pan kolejní poslal odměnu za chycenou můru a za dalekou výpravu. A můru poslal do Spánkové laboratoře. Pan kolejní nám poděkoval.

Zazvonil zvonec a drabble je konec!

Karneval byl ideálním místem na úkryt. Téměř všichni měli masky a hluk byl všude kolem a každý si všímal sám sebe. Procházela jsem ulicemi a pozorně jsem kontrolovala každý obličej pod maskou a hleděla jsem jim do očí, jestli nezahlédnu noční můru. Zkoušela jsem pár lidí oslovit, zda můru neviděli, ale bohužel jsem nedostala žádnou odpověď a někteří si ze mě dokonce dělali srandu.

Hudba mi přišla stále hlasitější a rozradostnělý dav mě tlačil dál ulicí. Když tu jsem jí zahlédla. Stále velmi blízko u mě, přímo v davu lidí, kteří tančili a smáli se. Moje zelené a její prázdné oči se setkaly a já věděla, že je to ta, která se mi opakovaně ukazuje ve snech.

Ani na vteřinu jsem neváhala a rozeběhla jsem se za ní. Avšak lidé kolem stále bujařeji tancovali a tlačili se mezi námi. Mrknutím oka se v davu opět ztratila. Běhala jsem kolem a marně jsem se pokusila opět její temný stín zahlédnout, ale karneval byl v plném proudu a já zůstala stát uprostřed přelidněné ulici.

Bolo to posledné miesto, kde by ste čakali nočné mory...

Cecília, ako všetci ostatní, tancovala, smiala sa a sledovala alegorický voz, z ktorého práve vytryskla ohnivá fontána. Nával radosti ale odrazu vystriedal zvláštny pocit, ktorý si nevedela vysvetliť. Prestala tancovať, úsmev jej zamrzol na perách a telom jej prešli zvláštne zimomriavky. Nie od vzrušenia zo šou, ktorú vidí. Bolo to zdesenie a strach. Tak silný strach, že ju úplne paralyzoval.

A nebola sama. Ako keď davom prejde mexická vlna, celá ulica postupne prestala tancovať, smiať sa a všetkým sa na tvári objavil zvláštny vydesený výraz. Postupne stíchla aj hudba a ulica sa postupne úplne vyprázdnila.

Každý na moment uvidel svoje najväčšie obavy...

Cecília sedela schúlená vo svojej izbe, keď si spomenula na slová svojej babičky: "Strach rastie, keď pred ním utekáš."

Posilnená slovami svojej babky nabrala odvahu, vrátila sa na prázdnu ulicu a začala spievať a tancovať.

Onedlho sa k nej pridali prví odvážlivci.

Nočné mory v ten večer znechutene ustúpili a do mesta sa opäť vrátila hudba a farby.

Nějakou dobu mi trvá, než se zorientuju v tom, kde jsem a co se děje; všechny moje smysly jsou jako pod útokem. Přes hudbu neslyším vlastní myšlenky, nos mám plný pachu zpocených těl, očima přelétávám od jedné barvy k druhé. Neustále se na mě někdo tlačí a já se snažím nevnímat bolavé pošlapané nohy. Trvá tedy notnou chvíli, než v dálce můru zahlédnu.

„Desculpe!“ využívám své chatrné znalosti portugalštiny a snažím se davem procpat, ale (noční) můře stačí jednou mávnutí křídel, a zase se mi ztratí.

Nejradši bych vytáhla hůlku a cestu si udělala sama, ale to by mi nejspíš neprošlo, a tak mravenčení v prstech nechávám bez povšimnutí a dál jen zoufale napínám oči.

A nakonec se to vyplatí. Opět si všimnu mávnutí stínových křídel, až mě i přes vedro zamrazí. Tentokrát už se s omluvami nezdržuji a s očima upřenýma přímo na můru se vydávám vpřed…

…rovnou do průvodu.

Srazím se s tanečnicí, a jak se do sebe zamotáme, začnou padat i všichni ostatní. Celý karneval se pozvolna zastavuje.

No, to se bude vysvětlovat blbě.

Vmísila jsem se do davu a nebudu lhát, karneval mě pohltil. Užívala jsem si to, než mě z krásného snu, probudil výkřik. Okamžitě jsem se vydala za řevem. Našla jsem jednu postarší ženu v slzách, objímal ji muž, který svíral kostým s dlouhými modrými pírky. Zdálo se, že jim někdo chybí, ale přivolaní strážníci mi zhatili vyptávání. Zdálo se mi, že jsem na konci uličky, zahlédla stín. Rychle jsem umístila jeden z lapačů a vydala se do uličky. Šla jsem obezřetně, ale výhled mi ztěžovala blížící se noc. Zvuky karnevalu zčistajasna utichly. Otočila jsem se a podívala směrem, odkud jsem přiběhla. A dál nic. Procitla jsem po chvilce a zjistila, že ležím na zemi, co se to stalo? Dle hodinek utekla celá hodina.

Postava se pro sebe tiše zasmála, když v přímém přenosu viděla, co způsobila. Na strach a hrůzu byla zvyklá. Proto ji překvapilo, když za rohem objevila dosud slavící hlouček lidí. Bubeník bubnoval jako o život, tanečníci se vášnivě kroutili ve víru hudby. Popošla k lidem blíž a zvědavě si je prohlížela. Všichni měli za svými maskami oči zavřené, byli plně pohrouženi do toho, čemu se věnovali. Když se ani po několika minutách nikdo na temného návštěvníka nepodíval, postava nespokojeně zavrtěla hlavou a zmizela v nejbližší uličce.

Když jsem konečně oči otevřela, zarazilo mě mé zvláštní tunelové vidění. Jak to, že nevidím do periférie? Když jsem se si chtěla promnout oči, narazila jsem do zvláštní pevné věci na mém obličeji. Rukami jsem ohmatávala tu věc až mi došlo, že se jedná o masku. Prudce jsem hlavou začala otáčet kolem, abych zjistila, kde se nacházím. Všude kolem mě se míhaly barvy různých odstínů, světlo odrážející se od třpytek, sem tam se objevila kolem mého obličeje mihla ruka.

Jsem na karnevalu v Brazílii! Vydechla jsem. Karneval byl pravděpodobně plně rozběhnutý. Kolem to vypadalo, že se všichni baví. Nevypadalo to, že by se něco mělo stát. Jakmile jsem se to pomyslela, tak se hudba proměnila. Tóny byly najednou hrubější, skřípavější, temnější. Tanec ustal. Lidé se kolem sebe rozhlíželi. Celý průvod jakoby zahalil temný závoj. A potom přišlo děsivé ticho. Všimla jsem si přízraku v dáli. STŮJ! Zakřičela jsem.

Mezi tou barevností se proplížil stín. Vybíral si další oběti a tady je měl naservírované jak na talíři. Mezi davem nasek se proplétaly také dvě osoby. Bylo na první pohled vidět, že do karnevalu nezapadají. Měli ustaraný výraz a i když měli oba výrazné oblečení a masku tak tam prostě neseděli. Rozhlíželi se po ostatních a něco nebo někoho hledali.

"Pardon," omluvil se jeden z nich, když drcl do postavy před ním. 

"Hmmm," odpověděla nepřítomně osoba v bohatém karnevalovém kostýmu. Ha! Je někde blízko, tady už lidi začínají pospávat. Všiml si, že vedle domů už je pár lidí opřených a spí hlubokým spánkem. Taky by to mohlo být ze slunka, hudby a pití, ale přeci jen, bylo ještě příliš brzy na to, aby tu spalo více lidí. Zamířil rychle do uličky vedle, všiml si toho stínu, který byl před ním. Musel pracovat rychle než ho stín taky dostane. Přitiskl k sobě ochranný lapač snů a zhluboka se nadechl. Rychle přiskočil k tomu stínu a tasil hůlku.

Když jsme tam však dorazili, tak nic nemohlo být vzdálenější od pravdy. V ulicích vládlo mrtvé ticho a nikde se nic nehýbalo. Ale přece! V dálce jsem slyšela tiše hrát nějakou hudbu. Když jsem se přiblížila, tak jsem v ní rozeznala písničku od Zeca Pagodinho. Hrála z rádia na malém opuštěném náměstíčku a čím víc jsem se blížila, tím víc jsem cítila, že mě někdo, nebo něco, sleduje. Uprostřed náměstíčka jsem zahlédla ležet spící účastníky karnevalu a došlo mi to - je to past. Noční můra se sem snaží nalákat všechny, co ještě nespí, aby je mohla taky uspat.

Potichu jsem vycouvala a zavolala posily. Společně jsme obklíčili náměstíčko a vytáhli svoje lapače snů. Jak jsme se blížili do středu (a v mém případě se do toho ještě vlnili v rytmu samby), tak jsme noční můře zatarasili všechny únikové východy a společnými silami jsme jí polapili.

Spáči se začali pomalu zvedat a město i se svou typickou energií se opět začalo probouzet k životu.

Nočná mora ťahala za sebou spánok ako plášť a neunikol mu nik. Teda skoro - v jednom kruhu z čerstvo uspatých tiel sa pohla ruka. Našťastie som si to všimla len ja a Nočná mora sa ďalej ťahala do mesta. Hudba neutíchla, ani keď zaspal aj DJ. Počkala som, kým poslední muklovia zaspia a spánok sa presunul za roh na ďalšiu ulicu. Potichu som sa prikradla k hýbajúcej sa ruke a až na môj šepot "som čarodejnica" sa majiteľka ruky prebrala. Keď zbadala všetky uspaté telá okolo, hodila sa mi okolo krku a najtichšie ako vedela sa rozplakala. "Vyriešime to," šepla som jej do ucha.

Výprava odvážných kouzelníků procházela ulicí, kde měl započít karneval. Všude bylo pusto a prázdno. Nikde ani živáčka, tedy alespoň na otevřeném prostoru ulice. Za okny zpoza závěsů nakukovali místní, kteří s obavami ve tváři sledovali dění a pravděpodobně hledali přítomnost stvůry. Ve větru se ulicí vznášelo několik z kostýmu urvaných per a do betonu byly zašlapány zdobené masky, které byly pod tíhou stovek nohou, které přes ně museli přeběhnout zcela poničené. Části kostýmů byly utrouseny v postranních uličkách, které však nikam nevedly, byly slepé, a tak se dá předpokládat, že právě na takových místech Noční můra dopadla své oběti a že jich nebylo vůbec málo.

Princezna Jasmínka – jorkšírka slečny Bibi Anne, sice maličká, ale celou rodinu má pevně pod tlapkou.