Když se pak představíte, nemeškejte a pusťte se do rozpravy:

1. Uvažte, co se vám vybaví při vyslovení mého jména a mých knih.

2. Kterou z nich jste již okusili a zda vám byla trpká či lahodná.

3. Co vás od četby mých textů odrazuje.

4. Z jaké příčiny se mé jméno dosud podává v jídelnách ducha, anebo proč se odkládá stranou jako pokrm, jehož chuti se lidé obávají.

Odpovědi, nechť jsou stručné jako hesla na praporech a úsečné jako nápisy na vývěsních štítech, vepište na lístky a zavěste je do oblaků myšlenek, které se rozprostírají po tabuli jako čtyři nebeské kraje.

Až se toto dílo naplní, představí každý svého druha či družku, s nimiž sdílel tuto malou slavnost rozmlouvání, a posléze každá družina přistoupí k jednomu z oblaků, aby vyložila, jakými větry byl naplněn a jaké hlasy v něm nalezly přístřeší.

Čtěte jej sami nebo ve společnosti druha či družky a obracejte jej ze všech stran jako vzácný plod. Zkoumejte slova, jejich výběr a půvab, stavbu vět a jejich rozkošné záhyby, naslouchejte zvukům a rytmu řeči, uvažte, jak jest vyprávění uspořádáno, odkud na svět pohlíží vypravěč a jakým kouzlem se všednost proměňuje v rozmarnou slavnost.

Co vypátráte, neukrývejte pro sebe. Sepište své poznatky do podoby receptu na vančurovský text. Uveďte, kolik hrstí neobvyklých slov, kolik kapek hudebního rytmu, jakou měrou obraznosti, vznešenosti a rozmaru je třeba přidati, aby vznikl pokrm hodný Vančurova stolu.

Až bude vaše dílo hotovo, předložte je ostatním, neboť dobré recepty, stejně jako dobré knihy, nejsou stvořeny k tomu, aby zůstávaly v zásuvce.

pomocníků a vedli si vesele.

„Jezme a pijme,“ řekl Hugo. „Dejte sem večeři! Tučný sýr,

zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích. Dejte to sem! Je večer, země se otočila a tu bývá obyčej jísti.“

„Majore,“ děl abbé, „stal jste se žroutem nebo mluvkou? Chcete ukázati zuby nebo jazyk?“

„Kdybych se vyznal v řeči, mlčel bych, jako mlčíte vy, abbé,“

odvětil Hugo. „Budiž, nenutím vás, abyste se ujal svého nástroje, avšak jezte!“

Kanovník poznamenal, že mu není volno, mluví-li se příliš, a

Antonín nabíraje sběračkou polévku řekl: „Není vám volno? Vždyť jsme sotva počali s večeří.

To jest,“ dodal obraceje větve svého kníru k abbému, „následek špatné životosprávy. Příliš přemýšlíte! Přemýšlíte i při večeři a to jest druh nepřiměřeného obžerství.“ „Tak mi to promiňte,“ řekl kněz, „proč počínati novou hádku?“

„Proto,“ odpověděl plavčí mistr, „proto, že se zahubíte. Protože je vám padesát let. Protože setrváváte v špatných zvycích.

Kdybych vězel pět minut po uši v své vodě, tahal byste mne ze všech sil. Nuže; smím vás aspoň napomenouti, jestliže se vy topíte v omylu daleko horším, než je voda?“ „Vaše představivost,“ děl major, „je obludná, Antoníne. Cožpak vám tato vinná láhev připomíná Orši?“

„Ne, ne, ne. Nebo ano, ano.“

„Kdepak je asi sůl?“ „A ocet?“

„Pamatujete se, jak jsme solívali za starých časů topinky se

sádlem?“

„Ach, ouvé!“

„To jsou, to jsou ty jazyky ciceronské s uzdičkou a bez uzdičky, když se přešmikne!“

Major, abbé a Antonín jedli a zapíjeli vínem. Rybu, mísu

skopového, talíř špenátu, srnčí kýtu s trochou brusinek, chřest, špetku salátu, koláč, drobet kompotu; ovoce (hrome, hrozny doposud neuzrály) a devět sýrů.

„Platit!“

„Dejte sem účet, sklepníku, a novou láhev. Nespěchejte z přílišné ochoty, neboť víno je nositi dobře!“

„Dejte to sem! Dobrá. Zde jsou peníze.“

„Pánové, můžeme jíti,“ řekl major, „neboť pokud se pamatuji,

jdeme na představení kouzelníkovo.“ „Hleďme,“ pravil Antonín, „byl bych na to zapomněl, právě jako vy, abbé. Chci se vsaditi, že Arnoštek čeká a že se ohlíží po vašich kloboucích, postrádaje i mé čepice.“

„Byl bych na to zapomněl jen z ochoty k vám, „doložil abbé,“

neboť jsem viděl, že jste pili více než s chutí.“ „Vypil jste půl láhve, a jestliže jste ji vypil bez chuti, tím hůře pro vás,“ řekl major.

„Tím lépe, tím lépe. Nechci ani mysliti na to, jak by věc šla vpřed, kdyby měl abbé žízeň.“

Řka to, Antonín si rukávem utřel vousy a zmocnil se kytice, jež trčela uprostřed stolu.

„Pojďme,“ pravil Hugo. A vyšli.

Náměstí, tento výtvor století XVIIL., doplňovaný hrůzyplným

stavitelstvím škol uměleckého průmyslu, s temnými kupami

platanů a se zářícími stromy svítilen, majíc korunu z hvězd, bylo málem krásné.

Proč tato stěhování a útěky? Kozlík a všichni jeho synové jsou loupežníci. Obávám se, že toto označení platí i pro paní a dívky jejich rodu. Je to lupičská banda. Práce jim nevoní. Na rozkošných polích pustnou lesíky a jejich utěšená tvrz Roháček je vymlácena a shoří každého desetiletí. Budou se skrývati po lesích. Co na tom sejde, zastihne-li rodičku její hodinka právě u ohně? Nic! Dostane se jí slepičí polévky a nudlí ze zlodějského kotlíku! Potom přivlekou kněze, jejž popadli u chrámových vrat či rovnou v posteli. Uvidíme,

zachce-li se mu námitek. Ať koná svoje řemeslo, neboť tito

loupežníci si potrpí na náboženství. Což kdyby maličký byl zabit jako nekřtěňátko! V roce našeho vypravování udeřily v prosinci zimy tak vášnivé, jako bylo tehdejší křesťanstvo. Roh koňských kopyt připražoval se mrazem jako rozpálenou podkovou a na cecíku krav byly ledové krupky. Za takových dní je dobře býti u ohně, ale u všech všudy, oč se mají lépe ti, již budou spáti v domech či na otýpce klestí v chlévě. Naneštěstí se král rozhněval na poberty a poslal po saských silnicích pluk, aby je stínal a věšel. Kozlík se chtěl brániti na Roháčku, avšak rybniční příkop rázem zamrzl a led zesílil do té míry, že by jezdcové mohli přijíti málem pod okna tvrze.

V otevřeném poli mohla Kozlíkova smečka státi proti padesáti lidem, avšak kolik jich přicházelo?

---

Loupežníci se radovali a výskali a pobíhali kolem spáleniště,

budou tak pravděpodobně činiti vždy, dokud zůstanou naživu. Jejich koně se vzpínali, nastavujíce břicha horkému vánku. Do jejich hřív zapadaly jiskry a Kozlíkův kabátec přihoříval. Pohříženi do své zábavy setrvali loupežníci před Obořištěm až do poledne, potom se rozjeli, spěchajíce nalézti něco k jídlu. Konečně vyštráchali někde vepříka, ale nesnědli ho! Kozlík již pískal na píšťalu, a shromáždiv tlupu, rozkázal, aby se měla k odchodu. Přeťal sám provaz, za nějž chlapi vlekli kvičícího pašíka, a popojel za ním, až pelášil jako zajíček. Loupežníkova starostlivá úvaha se nesla za jinými cíli, než je kuchařství a rožeň. Myslil na vojáky, kteří vidí na obzoru záři. Kozlík znal královského hejtmana a zevrubně věděl, jaká je to liška.

Medvěd se najedl jen na dvou zubech a zůstal stát. Vyplázl jazyk a díval se tak mlsně na Kubův pytel, až se medvědář dopálil:

„Ty, fakane,“ povídá, „mně přijdeš draho; kde je co dobrého,

všechno slupneš! Nic ti nedám! Nic ti nedám!“

Ale to se ví, že mu dal. Měl z lepších časů dvě jaternice a

kroupové jelito. Ham, ham, ham, a už to bylo v Kubulovi. Jak to medvěd snědl, hned mu bylo zas veselo, jenže měl trošičku výčitky svědomí.

„Kubo Kubikulo,“ povídá, „máš v ranečku ještě něco?“

„Mám nemám,“ odpověděl Kuba; „neptej se a spi.“

---

Bylo devět hodin, tma a noc. Nu, právě medvědí pohoda. O to by nebylo, ale v kovárně jiskřilo ohniště a z doutnajícího uhlí vystupoval dým. To se Kubulovi nelíbí. Vstane, odejde po špičkách ke dveřím a na chviličku zdřímne. Na malou chviličku a již opět vstává a již je opět slyšet jeho štrachající drápky. Stojí u ohně a dívá se na řežavý uhlík, až mu tečou z očí slzičky. Zase usíná a zase se vyjeví; je to s ním dnes nanicovaté. Nakonec si složil hlavu na přední tlapky a dřímá. A jak tak tluče špačky, snadninko, že byste ani neřekli, se otevřou dveře a vejde Barbucha. Už je tady! V Kubulovi hrkne, sotva že může promluvit. „Hromy a lesy,“ povídá; „jdi, strašidlo, na ošklivé medvídě, co kouše ptáčky! Jdi hned pryč!“

Barbucha však vrtí hlavou a povídá: ,,Toto, miláčku, kdepak bych se teď v noci mlátil. Medvíďata už spí a ty bys měl taky spát, ty chlupáči. Udělej mi místo u ohně.“

„A tohle je krásné,“ povídá medvěd; ,,snad nechceš s námi

noclehovat?“

„Chci s vámi noclehovat, chci s vámi jídat kaši, chci s vámi jídat mlíčko, chci s vámi chodit po světě a už vás neopustím, co živi budete. Jo, panáčku, to nejde, někoho si vymyslit a potom se o něho nestarat.“ Barbucha to řekl o mnoho hůře, ale ať to řekl jak chtěl, vždyť je to strašidlo. Když domluvil, převalil se na Kubikulova prsa, přitáhl si na nohy Kubulu, aby ho hezky hřál, a spal a spal. A všichni spali a spali jako dudkové.

Takhle se nevyplácí vypravovat pohádky!

Cožpak vypravovat, ale věřit jim! Kdyby nebyl Kubula takový

hlupáček, zajisté by Barbucha nemohl brát Kubovy nesmysly vážně a nebyl by vůbec přišel na svět. Co teď s ním? Kubula i Kuba Kubikula jsou na to hloupí. Snad jim někdo pomůže. A to se ví že ano; Líza si jistě něco vymyslí.

---

Tu vám zaharaší klíč v zámku, otevřou se dveře a vejdou jiní tři chlapíci: obecní slouha, rychtář a první radní toho slovutného města Vařečky a Hrnce.

„Ha, ha,“ praví rychtář Randa, ,,ti lumpové předstírají spánek a myslí si o nás, že jsme taková ťululum, abychom jim uvěřili. Jářku, kmotře, přetáhni medvěda holí! “Radní byl takový nezdvořák, že se pranic nerozmýšlel a již napřáhl. Ale v tom okamžení, v té pohnuté chviličce se rozevře Kubova čepice a randěrykrinděry! Barbucha vystrčí svou vosí hlavičku, promne si zrak, načechrá kouřové chloupky a hotoví se k letu za Lízinkou. Ta hodná holka právě vstala, a protože to byla dobrácká od kosti, vzpomněla si hned na svoje přátele a zavolala strašidlo do Houbyhoubiček.

Radní vám upustil leknutím hůl a zařval: „Jéjejejeje!“

Strašidlu je to ovšem vhod. Ušklíblo se, přidrželo si ocásek s

Kubulovým psaním a vesele jim odpovědělo: „Bar, bar, bar!“ Potom se vyštrachalo na okno a že poletí svou cestou. Ale panečku! Z přenáramného strachu rychtářova a ze strachu radního a ze strachu slouhova mu narostlo bříško, a tak se nemohlo bez námahy protáhnout mříží.

To není pro nás nic divného, neboť víme, že se strašidlo sytí

strachem. Všichni pohádkáři, všichni staří dobří spisovatelé a všichni otcové vlasti nás tomu učí, avšak rychtáři a radní chodívají sto roků za opicemi a jakživi nevědí, zač je v Pardubicích perník. Před staletími dali jim lidé do ruky hůl a pánbůh jim nic nepřidal.

To už je jejich přirozenost, že jdou na všechno s tou holí.

Bim, bim, bim! rychtář, radní a slouha se rozpřáhli a jeden přes druhého mazali do okna. Toť se ví, jak to vypadalo! Barbucha se dávno protáhl a letěl, jako létá skřivánek, k Lízinčině kovárně, zato okno bylo na tisíc kousků a jeden z břicháčů dostal od slouhy pořádnou přes prsty. Říká se, že to ten horlivec udělal nerad, ale potentát z Vařeček a Hrnců tomu, mně se zdá, nevěřil.

Tím se chce říci, že Kosmas byl obdařen znamenitou chutí k jídlu a že se stejnou ochotou zasedal k všelijakým spisům latinským. Jedl, co mu dali, ale pokud jde o čtení, byl vybíravý a měl zálibu jen v tom, co bylo naplněno nějakým zvláštním kouzlem. Spisy koktavé a otáčející se na jediném místě nemiloval.

„To mi připomíná,“ pravil jednou nad podobným rukopisem, „psa, který si chňape po ocase. Na mou duchu, nemám pražádnou chuť dívati se, jak se vrtí a jak jeho zuby klapou naprázdno. Známe to! Počíná si vždy stejně a mně je nanic, když vidím to marné úsilí.“

„Máš pravdu,“ odpovídala mu choť, která se jmenovala Božetěcha, „máš docela pravdu, neboť pročpak se člověk zabývá čtením příběhů? Není dost na tom, že se udály? Jakže, mohu se domnívat, že Bůh, který jest císařem všech příhod, strpí, aby je nějaký vychrtlý magister Bruno převracel a aby je omílal? Je to věc nepravá a ty, příteli, který jsi přišel dost záhy na svět a který jsi se stal dost pozdě kanovníkem, a ještě později knězem, nemůžeš magistra v tom ohledu následovat. Do smrti nepochopím, co tě pudí, aby ses podobal hlupáckému opisovači a ležel celé dny v bláznivinách, které se buď jednou již přihodily, a potom jsou tytam, anebo které se nikdy nestaly. V případě druhém jde dozajista o ničemnou lež.“

„Ježíš Kristus,“ odpovídal Kosmas, „nás naučil krásným podobenstvím a vypravoval svým učedníkům bezpočet příběhů, které se staly jen ve slovech a v mysli. Jest tedy dvojí pravda: jedna, na kterou můžeš položit ruku jako na krb, a druhá, jež se nedá uchopit za peroutku. Ta poslední mi připomíná stín létajícího ptáčka.“

„Stín, stín, stín,“ řekla paní, „ráda bych věděla, na jakých lukách se popásá a kolik zrní spotřebuje.“

Podobná hádka manžely nerozváděla. Ani zdání! Milovali se ještě v pozdním věku, ale něžnost, která mívá na tisíce tváří, přicházejíc k jejich dveřím, nasadila si škrabošku ustavičného škorpení a úštěpků a jízlivosti. Proč? Proto, že se jim krev hrnula s velikou silou k srdci a od srdce k údům a do tváře; proto, že jejich dech byl lepší než dech nějaké mladice či jinocha; proto, že měli dobré bydlo, proto, že se nemusili starat, kolik se urodí žita či lnu.

Kanovnické sýpky byly totiž nadmíru prostorné a nic v nich nechybělo. To platí o obilí; pokud se týká masa, visely ve sklepě kýtami vzhůru krásné jalovice. Týden co týden stěhoval se na hák nový kus a s ním šest podsvinčat a dvanáct kuřat, a medu a piva co hrdlo ráčí. Při vypočítávání by se nemělo zapomenout na víno (neboť to jest koruna hostin), ani na ostatní dary boží, ale nedostačí říci, že jídla i pití bylo v kapitule dost a dost, a že kanovník kapituly svatovítské si nemohl stýskat?

Kosmas žil tedy bez starosti, ale dobré bydlo mu nedalo dobře dělat: místo, aby svými sytými ústy od rozbřesku do smrákání velebil Boha, staral se o věci pošetilé. Byl přitom až běda umíněný, a kdyby mu byl Bůh nedal veselou a rozmarnou povahu, nebyla by jej mohla paní Božetěcha věru milovat.

A když už je řeč o jeho chybách, sluší se dodati, že Kosmas dychtil slyšeti kdejaký příběh a nejrůznější povídačky. Zvával do svého domu chasníky, kteří měli dobrou vyřídilku, a dále ty, kdo se dožili dlouhého věku a dovedli vypravovat o starých časech.

Na ten hlas se chasníci ohlíželi po dveřích a přestali na chvilku čistiti koně. Smáli se, dva nebo tři si klekli na bednu s ovsem a vyklonivše se z okénka křičeli: Maryčiko, ten kohoutek tě bude ještě zítra trápit, to je on, co tak zpívával!

Ale chudinka kapoun dodělával mezi koleny děvčete a nic nevyjadřovalo jeho hrůzu leč zmítání nohy, na niž za kuřecích časů připevnili měděný kroužek.

Po kapounech došlo na kuřata a po kuřatech na holuby, ale dříve byl poražen vepř, zaříznut skopec a tele a všechna zvířata, jež čekají na svůj konec pobíhajíce po dvoře, a ta, která jsou zabíjena uprostřed péče a laskání hospodářova. Poslední padl býček, jemuž se dostalo mistrné rány. Byl to již slušný chlapík a přiučoval se lepším věcem, než je hostina, v kterou bude obrácen. Je ho škoda, ale buď jak buď, v okolí Svatého Martina se žádá, aby se u svatebního stolu snědlo sousto býčí pečeně. Vem kde vem, není ani pomyšlení, že by se věc obešla bez tohoto jídla.

Pokud běží o kuchařky, ohrnovaly nos na drůbež jako na zvěřinu. Nebyla jim vhod ani hovězina ani teletina. Na Vydře měli pořádnou kuchyni s dubovým stolem. Byl široký, pevný a ze dřeva tak tvrdého, že když služky krájely nudle, ztupily za dvakrát nůž. Ale vše jim bylo málo! Ještě se tísnily! Jedna před druhou něco povídá, ta se žene s peroutkou, jiná zvedá hrnec a opět jiná stlouká smetanu a prstem stírá krupičky másla. Toť se ví, že si navzájem překážejí až běda. Věru, to je jejich živel! Oheň, hojnost paliva a omastku, až stříká po žhavé plotně! To se jim líbí, zůstanou pěkně v čmoudu a ještě jim to vykouzlí úsměv.

Ovšem, všechny báby, které se nahrnou k ohni, nejsou ještě kuchařky. Snad některá příliš lehkomyslně soudí, že tomu tak je, ale Krotička jí ukáže, zač je loket! Zatím stojí u špalku a tluče do řízku, nepřenechávajíc ani tuto ubohou práci nezkušeným. Buch! Bác! Bum! Vede si horlivě a zavírá oči, neboť zpod palice to stříká na všechny strany.

Nejprve nechť se spojí ti, kteří by se za běžných okolností sotva hledali: potěr s kmetem, kráska se zvířetem, nositel náoček s tím, kdo svět pozoruje bez jejich pomoci. Neboť právě z nečekaných spojení vznikají pokrmy nejlahodnější.

Poté pohlédněte do jídelního lístku a vyberte si chod, na nějž se sbíhají vaše čtenářské sliny. Nechť je to pokrm, který vás láká svou vůní, barvou či tajemstvím.

Následně připravte takovou učitelskou krmi, aby po ní vaši žáci a studenti nesáhli z povinnosti, nýbrž z opravdové chuti. Přimíchejte do ní špetku nápadu, několik kapek zvědavosti, hrst společného objevování a tolik radosti, aby po posledním soustu zůstala touha po přídavku.

Až bude vše uvařeno, prostřete svůj stůl ostatním. Nejdříve jim nahlas nabídněte ochutnávku z výchozího textu a potom předložte svou výukovou specialitu, aby ji mohli posoudit očima, ušima i rozumem.

Nakonec zasedněme ke společnému stolu a poraďme se, kterým pokrmům bychom přidělili michelinskou hvězdu a které bychom poslali zpět do kuchyně k dalšímu dochucení. Neboť dobrý kuchař se neuráží kritikou – raduje se z ní stejně jako spisovatel z pozorného čtenáře.

• o jazyce,

• o díle,

• o jídle,

• o sobě samých.

A pamatujme, že prožitek, stejně jako dobrý pokrm, jest určen ke společnému stolu.

Dobré zažití!

„Vejděme,“ řekl pocestný, „vejděme! Tato hospoda není nejlepší, již jsme mohli nalézti do večera, ale je vně vesnice, jež počíná za ohbím cesty. Zdá se mi to býti s výhodou, uvážíme-li, že sem pravděpodobně nechodívá strážmistr na dršťkovou polévku.“

Zasedli ke stolu, jenž byl selštější než stůl pravých hospod.

Hostinský, zaneprázdněný svými chlívky, následoval, znepokojen rozmarným oblekem těchto poutníků.

„Je dlužno býti opatrným, neboť hospody nejsou doposud

bezpečny před jedlíky, kteří se potloukají po silnicích,“ myslil, veda si s mírou ve vítání hostí.

„Nuže,“ pravil u veliké sebedůvěře tulák, „dejte mi něco k jídlu, co máte?“

Hospodář, zachovávaje mlčení dosti výrazné, přistoupil k staré skříni opřené o zeď a vyňal zpod skleněného příklopu dvé syrečků.

„Zde jsou,“ řekl, klada je na skývu chleba. Potom vzal láhev, a naplniv dvě skleničky pálenkou, nesl je na stůl.

„To je vše?“ otázal se Danowitz.

„Nemohu se zabývati hostinstvím jiného druhu na silnici, jež je prázdná. Vidíte, že syrečky jsou staré, a věru, čekal jsem dosti dlouho, abych prodal aspoň tyto dva. Jakmile zaplatíte, mohu vám nabídnouti opět, neboť není pochyby, že jsou všechny na prodej.“

„Právě dnes,“ řekl Danowitz co nejtišeji, „nemáme peněz. Avšak kdybyste místo nich přijal nějaký předmět, byl bych vám velmi zavázán.“

„Hleďme,“ pravil hostinský, „tu to máme; mohu si tedy opět

vzíti své pokrmy a nápoje.“ Přes toto ujišťování přistoupil však ke knězi, aby věnoval všechen svůj nešetrný zájem jeho brašně.

„Budiž,“ pravil, odnášeje svitek plátna Danowitzova, „dám vám po třech vuřtech, po třech syrečcích a po půllitru kořalky.“

„Jak!“ pravil tulák, vida, že věc se obrací k dobrému, „máte nás za hlupáky? Plátno, jež jste tak rychle uklidil, má cenu

desateronásobnou. Doplaťte, pane, zbytek, nebo nás uhostěte obědem méně hubeným. V těchto věcech se vyznám a věřím, že zde přišla kosa na kámen.“

Hostinský sestoupil do sklepa, aby vyhledal jakousi flákotu, a Josef vyšel s holí a brašnou.

Tulák, v jehož blízkosti se přiházelo zlodějství dosti často, nebyl dotčen tím, že Danowitz nenechal brašny na stole. Byl shovívavý k opatrnosti svých přátel.

Zatím Josef nepomýšleje na návrat spěchal k vesnici. Ubíhal

přikrčen a drže levicí vak, jenž mu skákal na zádech. Když minul ves, Josef sešel z cesty v maličký lesík. Litoval spíše nezdvořilostí, které příliš dlouho poslouchal, než oběda nebo plátna; byl postrašen. Nevypočítatelné zvyky silnic ho mátly a nakonec úplně pozbyl své rovnováhy. Nemoha jíti a rozhněván na holomství, jež zasluhuje nejtěžších pokut, Josef zůstal seděti v mělkém výmolu uprostřed lesa. Teprve kvečeru, domnívaje se, že jeho pocestný opustil již vesnici, vstal a pomalu se vracel.

Když došel k prvním chalupám, snášela se již tma. Přemýšleje postál chviličku na návsi a jeho ramena, jaksi stará již ve dvacátém třetím roce, počala se zdvíhati a třásti. Josef plakal. Záblesk padající z otevřených dveří krámu ozařoval kostelní věž. Ve vsi byl kostel a beze vší pochyby jeho farář znal jméno Danowitzovo. Avšak Josef váhal.

Konečně, jako kdyby chtěl vytrhnouti svůj osud z výsad a práv šlechtictví a jako by zároveň chtěl uraziti kněze, vešel do krámu hokynářova, a vysypav na pult vak, prodal všechny své věci. Slyšel opět kmotrovské žerty a plkání chrapouna, jenž se potrhá, aby vlezl faráři do zadnice, a jenž kašle na kněze, je-li chudý.

Černé prostory mezi stromy zaleskly se hvězdami; v takovéto noci bylo možno jíti až do svítání, avšak jsi příliš vzdálena, ó zemi! Jsi příliš blízka, země! Země hrubců, hnojařů a otrapů, již všichni si vedou prostě a bez rozpaků, zatímco pocestným duchovním jest se skrývati po dubinách.

Vykročiv z vesnice, kde byl prodal prsten a vše, co odnesl

z Ouhrova, Josef samou nocí dorazil do osady Louňovic. Vyhledal hospodu, a uloživ se co nejpohodlněji, spal.

Probudil se až za svítání a tu mimo všechnu lítost pocítil chuť

vypíti doušek čaje a posnídati vajec, topinek a másla.

„Chci se dodělati nějakého zisku, abych ukázal, že peněžní věci jsou bez významu,“ pomyslil si objednávaje jídla, jež za chviličku pojedl již bez myšlenky.