2., 9. 5. ředitelská volna

5. 5. 17:00 Spolek

12. 5. NePornu pro ročníky 4-5, 6 si vybere náročnost, 8-9

20. 5. Láska z TikToku, divadlo Polárka Brno, 89

23.-25. 5. víkend pro rodiny na Budislavi

29. 5. - 1. 6. Zlínfest 67

A těším se na Budislav.

Vaše Radka

Díky.

Rodiče se aktivně zapojili do výuky na prvním i druhém stupni. Vyzkoušeli si metody výuky, náročnost spolupráce i dovednosti sebehodnocení.

Tradicí už se stala radost ze společného zpěvu s kapelou Školamyšle.

Dohodli se, že budou mít otevřeno vždy v pondělí a ve středu, případně ve čtvrtek doprodají zásoby.

Přeji odhodlání, energii, radost, trpělivost, schopnost se dohodnout a mnoho zkušeností.

Petr Kamberský

CHLÍVEK 19. dubna 2025  17:30

Chlívek píše už dlouhé roky, že Česko je báječná země, kde se žije skvěle, i když si to často neuvědomujeme. Bezpečná, průjezdná, s mimořádně dostupnými a kvalitními veřejnými službami od zdravotnictví po dopravu. Neuvědomují si to převážně jen ti, kteří mají zcela iluzorní představy o reálném životě ve Francii, Irsku či Portugalsku.

Zkuste se ve Francii spolehnout na městský autobus, zkuste projít některé čtvrti v noci, zkuste přijít „jen tak“ v Británii do nemocnice...

V Česku se skvěle žije – pokud se tedy nenarodíte do exekucemi zavalené rodiny kdesi v Podkrušnohoří… nebo pokud nechcete jako desítky milionů vašich vrstevníků „na Západě“ studovat všeobecnou střední školu. Pak objevíte situaci, kterou lze nazvat pouze dvěma slovy: všechno špatně.

Zaprvé: vůbec nepotřebujeme jednotnou přijímací zkoušku.

Zadruhé: předat školství do rukou nekompetentních druhořadých krajských politických šíbrů byl zločin na budoucnosti tohoto národa.

Zatřetí: neschopnost státu zjednat nápravu, i když o problému ví přes patnáct let, je prostě nehorázná.

Jednotíme řepu

Část národa dnes nadšeně tleská bývalému řediteli Cermatu Miroslavu Krejčímu, že vydupal ze země digitální přihlašovací systém DiPSy. Ano, šlo o mimořádné dílo v rámci státní správy, ale zapomínáme, že jen lepíme díry na zcela zbytečném projektu. Na systému jednotné přijímací zkoušky (JPZ) je špatně úplně všechno – třeba že vůbec existuje.

Do roku 2017 žádný jednotný přijímací systém neexistoval a nikomu z uživatelů nechyběl. Školy, žáci ani rodiče nepořádali demonstrace za jednotnou přijímací zkoušku, ředitelé nepsali články „Ó, moudrá vrchnosti, zachraň nás svou unifikací!“.

Ale přesto obmyslní poslanci JPZ zavedli, stejně jako předtím jednotnou maturitu. Národ je totiž podle politiků zjevně něco jako řepa. A tu musíme za veřejné peníze jednotit.

Tohle je první zásadní omyl – stát nemá dělat nic, co není nutné. Zopakujme: od roku 1989 do roku 2017 jsme žádnou jednotnou přijímací zkoušku neměli a nijak jsme nestrádali. Aby ne. Proč by taky měla být stejná přijímací zkouška na výběrové bilingvní gymnázium PORG v Praze a na Střední uměleckou školu varhanářskou v Krnově? Proč má mít Střední škola dostihového sportu a jezdectví stejnou přijímací zkoušku jako špičková státní gymnázia v Brně? A proč má být někdo a priori vyloučen kvůli tomu, že v otázkách na přísudek jmenný se sponou nedosáhl dvaceti bodů? Co když jenom měl pech na rodiče a základku? Co to celé je, s prominutím, za bolševický nesmysl?

Celý tenhle nonsens začal ve chvíli, kdy tehdy dominantní ČSSD vadilo, že přijímací zkoušky na vysoké i střední školy nabízí školám na klíč soukromé projekty jako Scio či Kalibro. Takže se založil státní Cermat a dostal na svou práci monopol – místo abychom nechali školy, ať si přijímají děcka podle svých potřeb jako v naprosté většině svobodného světa. Ale my místo toho máme Cermat, který postupně bobtná a bobtná, přičemž jeho provoz vyšel od založení v roce 2006 na několik miliard.

Zločin na dětech

Středočeský kraj patří mezi nejbohatší kraje, je přímo propojen s metropolí, kde spousta jeho obyvatel pracuje či studuje. Krom toho jde o kraj nejlidnatější (má více obyvatel než Praha), navíc s populací neustále rostoucí. A teď si přečtěte, co schválilo osvícené vedení toho kraje v roce 2020 v rámci závazného dokumentu „Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy ve Středočeském kraji 2020–2024“:

„Navyšování kapacit středních škol bude vzhledem k dostačující nabídce širokého spektra oborů středního vzdělání a neobsazeným kapacitám škol do rejstříku škol a školských zařízení zapisováno pouze ve výjimečných a odůvodněných případech, a to s ohledem na stávající naplněnost dané školy a kvalitu školy s přihlédnutím k uplatnitelnosti absolventů školy na trhu práce a potřeb trhu práce.“

Přeloženo: nebudeme stavět nové školy, nebudeme otevírat nové třídy a nebudeme ani povolovat nové školy a třídy, kdyby je chtěl stavět soukromník.

Chlívek je za pětatřicet let sledování české politiky zvyklý na ledacos, ale z tohohle se mu třepou kopyta ještě dnes, pět let poté. Ani v jiných krajích to není lepší, lokální byznysoví šíbři i tam vysvětlují lokálním politickým šíbrům, že priorita pro kraj je levný posunovač výroby, pracující za jen o chlup víc, než je minimální mzda.

Ano, loni třeba Středočeši schválili změnu, „Dlouhodobý záměr“ od loňska počítá s novými školami. Ale to všechno je jednak teprve ve fázi projektů, jednak jako plivnutí do moře. Na Praze-západ máme dle slov samotné paní hejtmanky „neuvěřitelných 16 deváťáků na jedno gymnaziální místo“.

Ignorance jako princip

Po skokovém propadu porodnosti v devadesátých letech přišel po roce 2002 obrat, který vyvrcholil v roce 2008. Ale už někdy kolem roku 2005 se začal objevovat zoufalý nedostatek jeslí a školek, které jsme pro roce 1989 coby prázdné objekty opouštěli.

Ok, těžko chtít po starostkách a starostech malých obcí, aby sledovali úmrtnostní tabulky a stihli během roku dvou nachystat jesle a školky. Ale pokud mi v roce 2005 schází školky, nepotřebuju ani vychozenou devítku na to dopočítat, že za pár let budou praskat ve švech základky a posléze střední školy. (A to úplně vypouštíme fakt, že velmi silné ročníky narozené v letech 2007–2021 doplnily v posledních třech letech desítky tisíc dětí z Ukrajiny.)

Zároveň se – zejména v Praze a Středočeském kraji – mění socioekonomická struktura. Ubývá dělnických profesí, přibývá intelektuálně náročnějších míst. Rodiny, které se před třiceti lety při slově „gympl“ ušklíbaly, posílají své ratolesti na drahé přípravné kurzy.

A co na to náš skvělý Středočeský kraj, plný bohatých středoškoláků a vysokoškoláků? „Navyšování kapacit středních škol bude (...) zapisováno pouze ve výjimečných případech.“

Driluj kroky na placu

Česká republika má zcela absurdní množství specializovaných odborných středních škol. Máme 114 dřevařských a nábytkářských středních škol, máme 226 škol zaměřených na hotely a potravinářství. Kolik absolventů 64 středních škol zaměřených na hotelnictví skutečně bude pracovat ve vystudovaném oboru? A kolik bude v oboru pracovat lidí, kteří vystudovali něco úplně jiného? A ruku na srdce, skutečně je nutné se čtyři roky specializovat na to, jak kmitat po placu?

Naše vzdělávací soustava vychází z principu, že se člověk vyučí brusičem skla, v šestnácti nastoupí do fabriky a když dosáhne 67 roku, tak po 51 letech z té stejné fabriky odejde – což je v 21. století naprostý nesmysl. Realita je úplně jiná: pracovní místo i obor měníme několikrát za život, protože místa a obory vznikají a zanikají, stěhují se, mizí a nově se objevují.

Ale Česko se tváří, že se ho to netýká. Všeobecné vzdělání dovolíme jen třetině populace, i když zejména ve velkých aglomeracích je poptávka násobně velká. A i když v zemích na západ od nás studuje všeobecné střední školy přes polovina žáků.

Právě proto, že jen málokdo vydrží celý život v pozici knihvazače, chovatele drobného zvířectva, aranžér, technik dokončovacího zpracování tiskovin, šič oděvů (což se liší od šiče prádla) – což jsou všechno obory, která se u nás oficiálně studují.

A co je nejhorší: články jako tento vycházejí v novinách nejméně posledních pět let. Petr Fiala nám mezitím vysvětlí, že musíme volit jeho, protože jinak se naše demokracie, chudinka jedna šestatřicetiletá, zhroutí, a Andrej Babiš nás zahltí plakáty o nejhorším premiérovi a výkřiky o okradených důchodcích.

studovat? Že se naše konkurenceschopnost v časech skutečně historických civilizačních proměn propadá? Že se model levné dílny pro Německo dávno vyčerpal? To vše je jim úplně u zádele. Chlívek vsadí výplatu, že v dubnu 2026 budou rodiče a novináři naříkat nad školskými absurditami úplně stejně jako dnes.

Báječná země, tohle Česko. Tedy pokud se nenarodíte pod Krušnými horami nebo nechcete studovat na střední škole...

Zdroj: https://www.lidovky.cz/nazory/gymnazia-stredni-skoly-prijimacky-jednotne-zkousky-studium.A250418_142028_ln_nazory_halu?zdroj=cxrecs#cxrecs_s

Napsal/a Tereza Engelová 18. dubna 2025

KOMENTÁŘ. Dvakrát do roka se dostane školství do hledáčku médií. Když se podávají přihlášky na střední školy a když se děti nedostanou, kam chtěly. Ať už z důvodu nízkých kapacit požadovaných škol ve velkých městech, nebo kvůli tomu, že se prostě „Cermat zbláznil“ a testy udělal přehnaně složité.

Dvakrát do roka jsou proto slyšet i hlasy, které volají po změně systému přijímání ke středoškolskému studiu. Jenže jako by je nikdo neposlouchal. Argumenty, proč se nehnout z místa, se stále opakují a přitom statistiky z jiných států Evropy napovídají, že to jde líp a jinak.

„Na gymplu přeci nemůže být každý.“ „Nějak se to vyselektovat musí.“ „My jsme taky dělali přijímačky a měli jsme ještě menší výběr.“ Tři hlavní argumenty, které slyšíme pořád dokola od zastánců stávajícího přijímacího řízení na střední školy.

Jenže už z nich samotných vyplývá, že za systémem, který každoročně vysává peněženky tisíců rodičů nastávajících středoškoláků, blokuje růst dětí znevýhodněných, ať už sociálně nebo rodinou situací, stojí především neochota úředníků komplikovat si práci, stejně jako politiků a i „lenost“ řady ředitelů, kterým „instatní přijímačkový test,“ který nejen někdo připraví, ale i opraví a neservíruje, zkrátka vyhovuje.

O děti a jejich blaho tu jde až v úplně poslední řadě.

Dokazují to mimo jiné i některé úlohy z letošních přijímacích testů, které byly prošpikované „naschválnostními“ chytáky, jejichž účel pochopili asi jen autoři sami. Stručně to na svém sociálním profilu shrnula učitelka a „eduinfluencerka“ Štěpánka Cimlová, která si testy sama vypracovala a konstatovala, že by se na střední školu nedostala.

„Všechny zveřejněné přijímačkové úlohy jsem zatím měla vždy špatně kvůli nějaké nepozornosti nebo nepřesnosti, takže na střední školu bych se letos nedostala. Po několika semestrech matematiky, statistiky a dalších technických předmětů na vysoké škole, po pěti úspěšných knihách tedy logicky nechápu, co takový test z matematiky a češtiny testuje. Studijní předpoklady? Co je potom obsahem takového studia?“ napsala k přehnaně složitým testům učitelka Cimlová, která zároveň znovu poukázala na problém, který řeší v různých diskusích minimálně rodiče zkroušených páťáků a především deváťáků.

Co Cermat vlastně opravdu zjišťuje o reálných předpokladech dětí ke studiu? O jejich reálných, ale třeba i ještě neobjevených, talentech? A kolik takových talentů je kvůli tomuto bezskrupulóznímu a nesmyslně selektivnímu systému do budoucna ztraceno, potažmo životů „zničeno“?

Ztracené naděje

Štěpánka Simlová ve svém komentáři zmiňuje i mediálně dost probíraný, nicméně stále platný problém, že se děti v běžné výuce učí jiné věci, než pak po nich Cermat vyžaduje:

„Těžko se mi každý rok dívá na to, jak necháváme plošně všechny čtrnáctileté lidi v ČR hodit do kanálu minimálně rok rozvíjení jejich skutečných studijních předpokladů. Nevím jak vy, ale já i spousta dalších pedagogů by jim dokázala vymyslet o dost bohatší a přínosnější program, než se v hodinách matematiky a češtiny a následně po večerech stresovat nad rébusy z časopisu ,Květy na steroidech‘.“

Podle Simlové by řešením bylo zrušit přijímací řízení, tudíž i přechod mezi základní a střední školou, vzdělání by podle ní mělo být přístupné všem bez rozdílu, a to až do věku 18 let.

„Škola je služba, která má být k dispozici všem, kteří o ni projeví zájem. Zpřístupněním vzdělanosti můžeme jako společnost jenom vydělat, nikdy prodělat. Pokud se na všechny nedostane, má být navýšena kapacita,“ říká Simlová.

Tento názor rozhodně nezastává sama. Mezi rodiči i řadou pedagogů a psychologů je čím dál rozšířenější, jenže naráží na „systém“. Tedy politiky, úředníky a i část ředitelů škol, pro něž by změna znamenala nepříjemnou flexibilitu, práci navíc a také asi vyšší rozpočet na vzdělávání.

Tím se sice ohánějí všichni „budoucí premiéři“ v předvolebních kampaních. Vzdělání je priorita zkrátka všech, ale jen do voleb. A tak to jde roky, aniž by si někdo dal větší práci a srovnal si vzdělávací systémy například v zemích, které mají přibližně podobný počet obyvatel jako Česká republika, tedy kolem deseti a půl milionu lidí.

Je to třeba Švédsko, Portugalsko, Řecko nebo Maďarsko. Pokud pomineme srovnávání se se zemí, která má podobně jako Česko základy vzdělávacího systému v Rakousko-Uhersku a podíváme se tedy spíše na sever nebo na jih, zjistíme, že ani malí Švédi ani Řeci žádným martýriem přijímacích zkoušek procházet nemusí.

Vzdělávání tam totiž je dostupné všem, a to až do dosažení plnoletosti. Respektive do 15 let povinně a pak už na dobrovolné bázi. Což znamená, že ti, kteří chtějí jít pracovat a skutečně nechtějí dál studovat, nemusí, ale všichni ostatní můžou. A jaké to přináší výsledky…

Model „jinde“

Podle posledních statistických údajů švédských úřadů, za rok 2023, se 85,2 % švédských žáků devátých ročníků kvalifikovalo buď na přípravný program pro vysokoškolské studium (ekvivalent českého středoškolského studia) nebo na odborný program. V témže roce ukončilo 72,2 % žáků střední školu se základní způsobilostí pro studium na vysoké škole.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) vloni vypracovala zprávu, která hodnotí vzdělávací systémy v jednotlivých členských zemích. HlídacíPes.org se jí bude podrobněji věnovat ještě v dalším článku, kde srovnáme vzdělávací systémy Švédska, Česka, Řecka a Portugalska.

Ve zkratce nicméně ze zprávy vyplývá, že zatímco v Řecku se například podíl osob ve věku 25 až 34 let bez vyššího středoškolského vzdělání mezi lety 2016 až 2023 snížil o osm procentních bodů, což je o šest procentních bodů méně než průměr zemí OBSE, v Česku je trend zcela opačný. Ve zprávě se k České republice píše:

„Snížení podílu mladých dospělých bez vyššího sekundárního vzdělání je prioritou pro období 2016 až 2023 ve 28 z 35 členských zemí OBSE. To však není případ Česka. Jejich podíl mladých lidí ve věku 25 až 34 let bez vyššího sekundárního vzdělání se mezi lety 2016 až 2023 zvýšil o dva procentní body. S 8 % je v roce 2023 o šest procentních bodů nižší než průměr OBSE.“

V návaznosti na to, jak nemilosrdně selektivní a demotivační je systém dostupnosti středoškolského vzdělání, nepřekvapí ani další statistika ze zprávy, která vypovídá o rodinném zázemí „úspěšných“ studentů.

„V Česku dosáhlo vysokoškolského vzdělání 70 % osob ve věku 25 až 64 let, které mají alespoň jednoho rodiče s vysokoškolským vzděláním. Naproti tomu pouze 5 % 25 až 64letých, jejichž rodiče nemají vyšší sekundární vzdělání, samo dosáhlo terciární kvalifikace. Průměrné hodnoty zemí OBSE jsou 72 % a 19 %,“ píše se ve zprávě.

Přitom i z ní jasně vyplývá, že lidé, kterým je umožněno vystudovat střední školu s maturitou nebo vysokou školu, mají mnohem vyšší životní úroveň a především „stojí stát mnohem méně,“ protože jsou lépe zaměstnatelní.

„V Česku je zaměstnáno 60 % osob ve věku 25 až 34 let bez vyššího sekundárního vzdělání, zatímco u osob s vyšším sekundárním nebo postsekundárním neterciárním vzděláním je to 83 %. Odpovídající průměry OBSE jsou 61 % a 79 %,“ uvádí zpráva.

Co z ní tedy o nás v zásadě vyplývá? Že Češi mají jeden z nejnižších podílů (jsme 33. ze 34) dospělých ve věku 25 až 64 let s nižším než základním vzděláním. Tedy, že do konce základky se staráme o všechny stejně a jsme tím pádem jedni z nejlepších. Jenže právě základkou to končí. Zbytek už si z citovaných statistik asi každý vyvodí sám.

A ještě možná drobný dodatek k „výdajům“ na školství. Zatímco Češi vydají na jednoho žáka studujícího základní školu podle ČSÚ 137 300 korun, ve Švédsku je to téměř trojnásobek (334 272 Kč), průměr v zemích OBSE pak činí 315 866 Kč na žáka základní školy.

Tudíž Češi prostě na „základkách“ vedou. Mají plno a ještě to stát stojí v porovnání se zbytkem Evropy pakatel.

Na rodičovské sobotě jsme se společně s Vlastou Pechancovou zamysleli nad tématem, jak vychovat odolné dítě po stránce fyzické, psychické i sociální. Shodli jsme se na tom, že je to jedním z cílů našeho výchovného snažení a že v tom jako rodiče často tápeme.

Osvěžili jsme si koncept zón komfortu, dyskomfortu a děsu, mezi kterými se při výchově a růstu k samostatnosti s dětmi pohybujeme. Vždy je potřeba přistupovat individuálně ke každému dítěti, nesrovnávat ho se sourozenci ani vrstevníky, bavit se s ním o jeho prožívání, pozorovat ho, dobře ho znát, abychom mohli odhadnout míru zátěže, která je pro dítě rozvojová a nesrazí jeho odvahu dolů neúspěchem.

Seznámili jsme se s technikou Most důvěry viz obrázek.

Při této technice pomáháme dětem přejít přes most důvěry do nové dovednosti nebo zkušenosti. Dítě stojí na jedné straně mostu a situace, kterou chce zvládnout, na druhé. Dítě cítí velkou nejistotu a bojí se vykročit. Rodiče se často domnívají, že mají na vybranou jen mezi dvěma možnosti – buď ustoupit a zůstat stát nebo dítě donutit k akci.

Ve skutečnosti máme možností daleko víc a můžeme s dítětem naředit obtížnost situace tak, aby jí mohlo po mostě důvěry projít, i když vždycky nějaké zbytkové riziko bude muset podstoupit. 

Technika má tyto základní části:

1.     Prozkoumám s dítětem situaci, kterou chce zvládnout (např. samostatně dojíždět do školy, vystoupit před ostatními, podstoupit lékařský zákrok) – zjistím všechny potřebné informace, protože strach zkresluje a má velké oči

2.     Podíváme se na zdroje dítěte – strana mostu JÁ – motivaci, schopnosti, dřívější úspěchy v podobných situacích, potřebnou podporu, zdroje pomoci

3.     Podíváme se na nejistotu, která zbyla (řeka nejistoty) – co se může stát nejhoršího? Co nejde dopředu ošetřit?

4.     Znovu se podíváme na JÁ – Je dítě ochotné toto zbytkové riziko, tuto nejistotu života podstoupit? Unese ho? Vydrží tu chvíli dyskomfortu? Co by mu ještě mohlo pomoci, pokud váhá?

5.     Vykročí po mostu důvěry – není to slepá důvěra, která se bezhlavě vrhla do situace, ale učíme dítě zodpovědné důvěře, která se dívá na to, co láká, na sebe a své zdroje, ale i na rizika.

Naším cílem je, aby dítě neuhýbalo výzvám života, rostla jeho odvaha a samostatnost, umělo dobře vyhodnocovat situace, říkat si o pomoc, využívat svoje zdroje, ale také se naučilo říkat NE situacím, které jsou pro něj příliš riskantní, respektovat svoje limity.

Ze ŠKOLAMYŠLE si odnáším, že už ji nebudu odsuzovat. Překvapilo mě, že se mi to dokonce líbí. Překvapilo mě, že je to ještě lepší, než jsem si myslela. Je to mega příjemný prostor s velkým využitím. Ze ŠKOLAMYŠLE si odnáším pocit, že je na tom školství ještě dobře. Překvapilo mě, že nám děti samy nabídly, ať se jdeme podívat, co dělají. Dítě si může všechno vzít samo a samo udělat, učitelka je moc nekontroluje - nechá je si to udělat. Odnáším si, že školy nemusí být jen stresující. Skvělý pocit klidu a radosti. Odnáším si úplně jiný pohled na fungování školy, než na jaký jsme odjakživa zvyklí - Mám z toho vcelku smíšené pocity a doteď o škole nemám jasný obraz. Učitel se zeptal jak to šlo a žák sám zhodnotil jeho výstup. Ve třídách byl docela hluk. Všechny děti věděly, co mají dělat a co víc - chtěly dělat. Na vrcholu žebříčku top věcí je vztah mezi rodiči, dětmi a školou. Překvapila mě cena školného (myslela jsem, že je to víc). Děti vypadaly zaujatě. Dokážou si ohodnotit práci. Odnáším si smíšené pocity, ale inspiraci do svého budoucího bydlení. Nenechala bych malé děti bez dozoru. Myslím si, že to děti z této školy musí mít těžké na střední. Asi bych nechtěla, aby mi žáci tykali, protože by mě nemuseli potom tolik respektovat. Překvapilo mě, jak se děti umí domluvit, jak se hezky vyjadřují. Děti mají velkou zodpovědnost. Odnáším si, že se tady snaží děti osamostatňovat, ať si na to přijdou samy nebo si pomůžou navzájem. Překvapilo mě, že se tímto způsobem děti něco naučí. Všude po třídě jsou projekty dětí, ze kterých se oni sami učí. Používají hodně digitálních technologií. Odnáším si, že dá vzdělávat i jinak, že si děti mají na vše přijít samy, že se mají aktivně zapojit a nenudí se, ale upřímně, pro mě by to nebylo. Zaujalo mě, že jsou děti naučené, jak se v určitých situacích chovat. Dítě ví dopředu, z čeho je hodnoceno. Zaujala mě nadšenost dětí.

… a spousta dalších většinou nadšených vyjádření

HlídacíPes.org

Napsal/a Tereza Engelová 24. dubna 2025

Zprávy ohledně vzdělání, které za loňský a letošní rok vydala Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), hovoří jasně. Trendem je připravit studenty na požadavky tzv. znalostní společnosti. Roste poptávka po vysoce kvalifikovaných pracovnících, stejně jako těch, kteří jsou adaptabilní. Odpovídá takovým požadavkům současný český vzdělávací systém?

Podle studie OBSE, která hodnotila schopnosti dospělých v jednotlivých členských zemích v letech 2016–2023, na tom Česko není nijak skvěle.

V porovnání s ostatními státy máme sice jeden z nejvyšších podílů obyvatel s dosaženým základním vzděláním, zároveň se ale u nás ve sledovaném období nezvedal počet dětí, které by ho následně prohlubovaly. Trh práce přitom hovoří jasně – poptávka je a bude po lidech s vysokým stupněm vzdělanosti, a především schopnostmi učit se stále nové věci.

Češi proti trendu

Česká republika jde v tomto ohledu zcela proti trendu většiny členských zemí OBSE. Ty se snaží počty mladých absolventů středních a vysokých škol zvyšovat.

„Snížení podílu mladých dospělých bez vyššího sekundárního vzdělání bylo prioritou období 2016–2023 ve 28 z 35 členských zemí OBSE. To však není případ Česka. Tam podíl mladých lidí ve věku 25 až 34 let bez vyššího sekundárního vzdělání se mezi lety 2016 a 2023 zvýšil o dva procentní body. S osmi procenty je v roce 2023 o šest procentních bodů nižší než je průměr v zemích OBSE,“ popisuje zpráva Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

Česká republika má sice druhý nejvyšší výsledek, co se týká absolventů základních škol, pak se ale zjevně rozevírají „nůžky“ socioekonomického zázemí jednotlivých studentů. Podle statistik v Česku vysoce záleží na tom, z jakého rodinného zázemí žák vychází. Respektive pokud rodiče nemají vysoký zájem na tom, aby jejich dítě ve vzdělávání pokračovalo, systém je nastaven tak, že je, ani dítě nijak nemotivuje. Naopak.

„V Česku dosáhlo vysokoškolského vzdělání 70 % osob ve věku 25 až 64 let, které mají alespoň jednoho rodiče s vysokoškolským vzděláním,“ popisují autoři studie a dávají toto číslo do ostrého kontrastu s dětmi, jejichž rodiče vysokoškolský titul nemají.

„Pouze 5 % 25- až 64letých, jejichž rodiče nemají vyšší sekundární vzdělání, samo dosáhlo terciární kvalifikace,“ uvádí loňská studie. Průměr členských zemí je v těchto případech přitom o celých 14 % vyšší. Tedy o 14 % víc dětí z rodin, jejichž rodiče nemají dosažené vyšší vzdělání, na něj v zemích mimo ČR samo dosáhne.

OBSE se ve zprávě nezabývá příčinami tohoto trendu, statistiky dopadů ale hovoří jasně. V rámci členských zemí z Evropy, Střední Asie a Severní Ameriky, které poskytly údaje o svých vzdělávacích systémech, má Česká republika jeden z nejnižších počtů dospělých, kteří dosáhli bakalářského nebo obdobného stupně terciárního vzdělání. Jsme na 42. místě z 46 sledovaných států.
Většina zemí má podle zprávy přitom ambice o co nejvyšší podíl vzdělaných lidí na trhu práce. Důvody se opět dají vysledovat ve statistikách.

„Ve všech zemích OBSE vydělávají dospělí s terciárním vzděláním v průměru o 54 % více než dospělí s vyšším sekundárním vzděláním. Tato výdělková výhoda se v jednotlivých zemích liší podle pohlaví a věku,“ uvádí zpráva.

Zásadní bude adaptabilita

Jaké trendy ve vzdělávání budou zásadní? Podle odborníků si státy musí vychovávat občany, kteří budou na trhu práce především adaptabilní a schopni učit se stále novým věcem, tedy budou připraveni na požadavky tzv. „znalostní společnosti“.

„Státy musí včas transformovat své vzdělávací systémy tak, aby odpovídaly požadavkům pracovního prostředí bohatého na informace a technologie,“ popisuje zpráva OBSE. Podle ní je zásadní, aby školství budoucnosti maximálně podporovalo jednotlivce v aktivizaci a rozvoji jejich talentů.

„Země musí vyhodnotit kvalitu a kvantitu dovedností v populaci a zavést politiky, které budou podporovat školy a pracoviště v rozvoji takových dovedností, které jsou potřebné pro obsazení stávajících a budoucích pracovních míst,“ vysvětlují autoři studie vydané vloni OECD Publishing v Paříži.

Podle nich bude trh práce od lidí vyžadovat, aby rozuměli složitým konceptům, aplikovali své znalosti v reálném prostředí, analyzovali a vyhodnocovali informace v různých formátech, uplatňovali kritické myšlení a rozlišovací schopnosti, aby se orientovali v obrovském moři dat, rozhodovali se na základě důkazů, transformovali a vytvářeli nové znalosti a zároveň byli schopni efektivně využívat nové technologie, spolupracovat a efektivně komunikovat.

Nejnovější studie OBSE vydaná v letošním roce, nazvaná jednoduše Trendy formující vzdělávání 2025, pak přidává rozbor výzev spojených s rychlým rozvojem umělé inteligence. Podle autorů studie bude v příštích letech čím dál víc lidí spolupracovat s inteligentními stroji.

Nové technologie mají potenciál proměnit sociální interakce a pro vzdělávací systémy vyvstává zásadní otázka: Jak u studentů a budoucích pracovníků podpořit schopnost udržovat sociálně-emoční učení a smysl pro komunitu, tváří v tvář sníženému množství času, který budou trávit s ostatními lidmi?

Odborníci na to hledají odpovědi. Ze studií ale jasně vyplývá, že „biflování letopočtů“ odzvonilo a školství se bude muset přizpůsobit nejen novým technologiím, ale i společenským dopadům, které na život lidí mají a budou mít.

„Znalostní ekonomika vyžaduje mnohem více než jen zapamatování si faktů nebo provádění mechanických, opakujících se úkolů,“ popisují vědci. Tradiční dovednosti mohou být podle nich nahrazeny nástroji řízenými umělou inteligencí, pro lidi bude zásadní schopnost s nimi spolupracovat, přizpůsobivost technologickému vývoji, ale také schopnost komunikace a spolupráce, což bude pro mnohé představovat čím dál větší výzvu. I to je důvod, proč by vzdělávací systémy měly právě na zlepšování těchto dovedností pracovat.