Kamkoliv se dá přidat, do pomazánek, na palačinku, na vdolek. Ke všemu se hodí (k buchtě, k banánu, ke kakau, ke sušence). Se vším se dá kombinovat. Vždy vám vykouzlí blažený úsměv na rtech. Příjemně vás při jeho pojídání zamrazí a nikdy vás neomrzí.

Neznám nic lepšího, než jahody. Neznám nic lepšího, než jahody čerstvě natrhané na naší zahrádce. Jahody, které vám vždy vykouzlí úsměv na tváři, díky své dokonalé chuti.

Neznám nic lepšího, než jahody. Ať už s čokoládou, kdy vám bude skákat radostí každá chuťová buňka nebo jako dekorace dortu, kde bude vynikat jejich nádherná sukně se zeleným kloboukem.

Ať už tak, či onak, jahoda bude v mých očích vždy jednoduše dokonalá.

Zároveň jsem členem společnosti, na kterém zdánlivě nesejde, ale udělá kus nenahraditelné práce. Jedna včelka nasbírá za svůj život jednu malou, zdánlivě bezvýznamnou čajovou lžičku medu. Když je těch lžiček víc, dohromady je z toho 1 kg medu, ve kterém je každá lžička podstatná.

Vždy jsem měl tendenci na svém dortu balancovat a vyhýbat se jeho cukrovosti či ulepenosti. On však mi ukázal, že není čeho se bát.

Zabořil jsem se hluboko. Tak hluboko, že již nechci být mimo své jemňoučké ŽELÉ. Cítím se být obklopen ze všech stran, jako když se propadají nohy do tekutého písku. Není cesty zpět, a i kdyby bylo, žádná cesta zpět již není. Želé je mým nejmilejším vězením, ve kterém odhazuji každý klíč zpět dozorci. Ve kterém, se mi nejlépe usíná a vidím ty nejkrásnější perspektivy sebe samého. Již nikdy nechci být svobodný. Radši se utopím v ŽELÉ, než bych byl sám.

Křičím, tak nahlas, jak jen to jde.

Přehluším někdy ty hlasy?

Ty hlasy v mé hlavě, našeptávající mi : ,,Vrať se, vrať se zpátky.''

Ale co když zpátky nechci?

Nechci pocítit zase ty stejné mříže, jež mě drží pod kontrolou.

Nechci zůstat stát, když mě mé tělo nutí běžet tak rychle, jak jen to dokážu.

Chci pocitít chlad vzduchu i života.

Chci vnímat déšť na kůži i ve vlasech.

Chci dávat závod s mraky i s časem.

Chci být volná.

Pro někoho to může být splněná povinnost, ale pro někoho to může být zvládnutá cesta. Cesta, kterou musíme zvládnout.

Cesta do neznáma.

Cesta může být nebezpečné, nepředvídatelná, ale také krásná a nezapomenutelná.

Cesta je úspěch, to rozhodnutí vůbec začít. Ať je cesta krátká, nebo cesta vzdálená tisíce kilometrů. Je to pro nás těžké.

Naše zážitky, naše trápení nám nikdo nemůže vzít.

Může to být pro nás nový začátek nového života.

Nebo ještě něco víc, vše nemusí znamenat to, co si myslíme.

Jediné, co vidím je světlo. Není to příjemné sluníčko, které vám hřeje na tvářích a na jaře budí přírodu. Je to perné slunci, a to nemilosrdně žhaví všechno mimo stín.

Kráčím pomalu a těžce. Písek se mi boří pod nohama a vítr mi ho vmetá do obličeje. Mám pocit, že jsem slepý. Vidím jen nekonečné béžové moře a nade mnou je jen pálivé peklo. Nic živého tu kromě mě není. Na mysl mi vyvstane myšlenka. Co když jsem mrtvý? Třeba je tohle mé peklo a můj trest. Smrt mě dostihla a odtáhla na toto místo, ve kterém je jen utrpení. Uvědomuji si mé zbloudilé myšlenky a snažím se sebrat dohromady. Je už příliš pozdě. Mé tělo se zhroutí do masy horkého písku a má vůle vyprchá. Tady zůstanu a vydechnu. Klidně i naposledy. Můj dech se zkracuje a tíži mě oči. Vidím svůj ničemný život jako příběh v knize.

Sbohem.

Pronikavý zvuk v dáli. Matně poznávám ptáci výkřik. Donutím se rozhlédnout a v tom ho spatřím. Majestátný dravec plachtí oblohou a každé mávnutí křídel mi připomíná mou svobodu i vůli.

Vstanu ze země a jdu dál.

• koláže

• Black (Blackout) Poetry

Vyber si, se kterou prací jsi nejvíc spokojen/a, a zveřejni ji na padletu.

Malíř maluje barvami, básník slovy. Zkus popsat umělecké dílo nebo krajinu metaforami, přirovnáními, poetickými slovy.

Mým očím chvíli trvá, aby se zaostřili, i přes mé dioptrické brýle, které mi šmouhu pomalu ostří. V pozadí slyším vánek, jak cuchá koruny stromů kolem mě a jen tak se převaluje.

Ve vzduchu visí vůně štěstí a tepla, která mi připomíná prázdniny. Nad tou myšlenkou se pousměji a zaměřím se na zrak.

Jako první si všímám rozmazané červené skvrny, která je přímo uprostřed zeleně.

Po čase zjistím, že červená skvrna v pozadí je krásný čínský přístřešek. Je ode mě daleko a dělí nás pole lučních květů, které na slunci přímo září. Pravou i levou stranu pokrývají vysoké a majestátní stromy.

,,Je to opravdu krásné,” vydechnu a cítím, že Anet s Julčou vedle mě souhlasně kývají.

Verča mě vede dál. Poslouchám naše kroky a přemýšlím, kolik lidí už tady dnes prošlo. V tom přeruší mé myšlenky neuvěřitelné světlo. Zase vidím. Právě pozuruji čínský altánek, slyším kačeny a cítím se, jako bych byla v Japonsku. Nikdy by mě nenapadlo, že každá vůně nás může přesunout jinam, i když jsme pořád na stejném místě.

Toto místo bych nikdy nenašla, nikdy bych se na něj nezaměřila. Přitom je to tak nádherné místo. Místo, které mi ukáže krásu obyčejného stromu. Listy, které nechají prosvítat světlo, světlo totiž dopadá až na vás. Jste ve stínu, ale zároveň nejste.

Díky světlu vidíte i žilky listů, vše je vám na dosah ruky. Zvuky, které vás v tu chvíli obklopují. Listí šumí, ptáčci cvrlikají a včelky okolo vás poletují. Je to známka toho, že je tu již léto, i když to tak před pár dny nevypadalo.

Když procházíte k tomuto místu, cítíte nedalekou růži. Mnoho vjemů se krade do vaší mysli.

Není k tomu potřeba nic speciálního, co by se nedalo najít ve vaší blízkosti. Stačí pozornost a hledání věcí, které nemusí být na první pohled viditelné. Každý si toto místo může najít.

Úplný klid a pokoj. To jsem cítila. Nic mě nedokázalo vyrušit. Mela jsem pocit, jako by se mi vracely vzpomínky, které jsem ale nikdy nezažila. Dost zvláštní. Cítila jsem se, jako v jiném světě, na jiné planetě. Jsem z toho vlastně dost zmatená.

Nad hlavou slyším šumění listí stromů. Vzduch je plný vůně zeleně a vody, která se leskne pod oblohou protkanou mráčky.

Stojím na dřevěném mole, které se táhne podél břehu. Před sebou vidím nekonečnou zelenou alejí stromů, které lemují vodní hladinu jako nějaká tajná cesta. Voda je klidná, jen občas se na ní objeví kruhy, jako by se něco pohnulo pod hladinou. Možná je to ryba, možná jen vánek.

Kousek dál, na druhém břehu, vidím hnědou lavičku, která vypadá jako zamilované místo, kde se čas zastaví a člověk jen tak sedí a nasává tu krásu. Možná tam sedí někdo, kdo na něco čeká, možná na někoho, nebo se jen tak dívá do dálky.

Zkrátka klid přírody, která mě v ten moment obklopovala.

Když se rozhlédnu kolem, vidím lidské sobectví zaplňující veškeré volné místo v této zahradě. Panorama, které mne naplňuje smutkem a bezmocí, protože nic kolem brzy nebude jako dřív a příroda bude změněna k nepoznání. Při pohledu který se mi naskytl jsem zalitoval všeho živého čemu ubližujeme a nevědomě, či vědomě zabíjíme. Mrtvola přírody jež se pouze brání. A přesto mezi větvemi stromů proplouvá malinký obláček naděje, že vše ještě nemusí být ztraceno. Možná právě tento žal je prvním krokem k probuzení svědomí, které jsem tak dlouho potlačoval. Pokud začneme znovu naslouchat zemi, možná dojdeme jejího odpuštění.

Deníky Sylvie Plathové, s. 42

O autorce: Sylvia Plathová: Spisovatelka toužící po dokonalosti našla svobodu a úlevu až ve smrti vlastní rukou | Reflex.cz

Literární.cz | Sylvia Plathová: Tulipány

Tmavé, důkladné

Psát, věřit, žít

Věci na denní potřebu

Život

majestátní, historický

zaujmout, nadchnout, pochopit

Jejich vzájemná počáteční náklonnost

Obohacují

viset trpět soudit

prohraná sázka - svlékání kůže

Bůh vyhraje

Božský Nadaný

Hrát Soutěžit Trestat

Hudba, která změnila osud.

Nespravedlnost

Antické, brutální

Maluje, trestá, přihlíží

Hrůzostrašný akt na obraze

Odplata

rozlévá se místem mrtvých,

uličkou štěrkovou se duše mihotá,

a zpívá o všech pocitech trpkých.

Však na místě,

kde mnoho zhaslo,

duší jarních,

mojich dní,

vzduch zprávu žene kolem spásnou,

sníh života zde líně dlí.

Pak se zastavím a nechám slunko pohladit paprsky moji tvář.

Slastně klopím zrak.

Záříš tak, že se na tebe nedá podívat.

Bzzz...zabzučí čmelák a sedne si na sněženku, která se nesměle třese na šťavnatém trávníku.

Zelená, všude je zelená.

Mám z toho radost.

ze zdi reka maluje.

Cestou duše střípky trousí,

naříká a běduje.

Proč chlad se v těle díla vzpouzí?

Proč pro mne život daruje?

jara plná konev.

Aleje kreslí řád,

zelený šepot, kradmý chlad.

Okvětních lístků třpyt,

jak chtěla bych čas zastavit.

Oblaka zcuchaná větrem,

ve vzduchu cítím už květen.

Záhonům navrací se barva do tváří,

stopy krutých mrazů se vytrácí.

Ptáci na stromech zvěstují den,

jak nádherný jen je tento sen.

Tam na paloučku

malé víly čekají

na slunce duší

Má procházka netrvá až tak dlouho, společnost mi dělá vítr, který je na každém kroku se mnou. Jako by se snažil smýt všechny mé problémy, které sama ještě nedokážu odhodit. Zastavím se až na malém kopečku, který mi nabízí útočiště v podobě lavičky. Sednu si a zaposlouchám se nejen do okolí, ale také do hudby, která mi zní v uších. Na chvíli zavřu oči a představím si, že jsem všechny problémy úspěšně zvládla, na tváři se mi vykouzlí malý úsměv, není to jen kvůli té představě, ale také díky slunci, které mě hřeje po celém těle.

I takto malá procházka mě dokáže vrátit zpět, do chvíle, kdy už mám vše za sebou, a jediné, co budu řešit, je to, kam dnes půjdu.

Ššššš. Zašustí kos. Nevšímá si mě a hrabe dál ve šťavnatě zelené trávě. Snad najde nějakou žížalu.

Cítím mokro na tváři, mraky začali plakat. Do nosu mě udeří vůně vlhké hlíny a květin. Ach, je jaro.

Vdechuji čerstvý vzduch a vůni kvítí

Ani srdce mi už nebuší

A já mohu usednou a v klidu žít