zakrývá těžký mrak: druhá

je zalita sluncem

čenichy kopců se natahují

k pohlazení

kamení se cení

jen skousnout

voda se plazí u nohou

usmívajíc se

pařáty stromů

hrozí ve větru

na jednu stranu svítí slunce

druhou zakrývá těžký mrak

a ty mezi tím kličkuješ

Posílal jsem ti pozdrav po měsíci,
jak oknem hleděl na mne skrze mříž.
Mezi nás prostřena noc šelestící,
na druhém konci okno tvé, kde spíš.

Mezi nás prostřena noc červencová,
a na dně noci stromy ve vánku.
Větev za větví zvěstují si slova,
jež domov šeptá dětem do spánku.

Mezi nás prostřena ta šumná země,
zem smrčin, žit a potoků a střech.
Tak daleko, jak od tebe je ke mně,
i blízko tak já cítím její dech...

Spi, s dětmi spi, ať oddych poskytne ti
noc pod čelenkou vlhkých letních hvězd,
ta zem, na niž jsme přivedli své děti,
jež s tebou si ji budou věčně plést.

I já zde zaslech v nočním šelestění,
jako když ve spánku se obracíš.
Bylo to bílých rukou zaúpění,
či měsíc pohladil mě skrze mříž?

Přeložil Miloslav Uličný.

Jorge Guillén - Sníh

Bělost spočívá na zeleni

a zpívá.

Sněhu, který je jemný,

chce se výš vzpínat.

Leden si svítí sněhem, barvy mění:

zelená, bílá.

Ať ve dne v noci svítí všude sněhy,

zářivá síla!

Lehký sníh, vločka jako zdání?

V závějích přihořívá!

Sníh snížek v otevřené dlani

a duše živá.

V té bělosti však žár tak jasný

vzplanout se vzpírá.

 Sníh snížek, jako by se zasnil,

k zpěvu se zdvíhá.

Leden divokým sněhem září.

Toho žáru! A zpívá.

Leč i ten zpěv - sníh, snížek - sráží

sněhový příval.

Vladimír Merta - Omamná květina pravdy

Hledal jsem pravdu s hlavou zakloněnou do nebe

a zakopl o člověka který se jí bojí

hledal jsem lék proti slabosti našel sebe

lékárníka o berlích a s bílou holí

Listy poznání padají z ráje tiše do klína

jablka zrají a v ústech trpce bolí

pravda je omamná květina

slabé nezabije a silné nezahojí

Našel jsem cestu jinými dávno opuštěnou

kráčel po ní za pravdou na obě strany

byl chvíli mužem chvíli ženou

a ztrácel síly v obou dohromady

Listy poznání padají z ráje tiše do klína

jablka zrají a v ústech trpce bolí

pravda je omamná květina

slabé nezabije a silné nezahojí

Trhal jsem květy vlčích máků do herbáře

kladl je mezi pijáky a stránky slabikáře

hledal jsem básníka který umí trpět a nenaříká

a našel sebe napůl světce napůl podvodníka

Ztracená sklíčka pravdy

zrníčka obilí roztroušená v polích

nutí nás abychom chodili ohnutí

ale sehnout se pro ně do bláta – to nedovolí

Pravda je omamná květina

slabé nezabije a silné nezahojí

hledejte po barvě po vůni poslepu

o berlích a třeba s bílou holí

Jsou chvíle, stínem dotknou se dveří

a víš: zde byla by rada.

Sotva dotknou se dveří,

víš: marně bych otvíral.

A trpělivost stále lačnější je.

Vteřina druhá prvou ruší,

srdce dál tluče na čekání.

Tykadla tuší, tuší.

Tu prudce zajiskří se zdání

a víš: zde byla by dobrá rada,

zlatého roucha křehký vzácný cíp,

a sotva svou vůli vztáhneš,

zatmí se, hrkne v stroji — srdeční

vada?

Vteřina prvá druhou ruší,

tucha dále tluče na čekání.

Do nekonečna přece nelze tušit!

Pomalu, jistě, den ze dne stírá se

z očí zdání...

u kterých stojí matky

na životě nezáleží

havran klove bolest smrti

v bolesti

přišla smrt aniž by řekla slovo
slovo na kterém nezáleží

jako na životě který je stále jinde

na životě záleží jako na tretce
která visí na skobě

matky s břichy kopanců

leží v porodním sále

bolí mě smrt

a viděl jsem krev
v naději

jen tři slunce a tři hvězdy

A voda stéká s prejzů, které hnijí.

Žije se život někde v daleku.

Zde život pouhou fantasmagorií.

Plíží se večer v kout ten odlehlý,
A stíny rostou, únavně se dlouží.
V arkýři starém světlo rozžehli.
Žije tam někdo? Vzpomíná a touží?

Kol Minula duch krouží odhodlaně
Jak netopýr kol sešlé, staré báně,
Na žaluzie tluče spuštěné.

Chce vzbudit cosi z dřímoty té stálé.
Však marno všechno, minulost spí dále.
Rty stisklé pouze šeptnou: Ještě ne!

Přeložil Jaromír Kozák, ze sbírky "Slepý Huber".

Sluncem vyživovaný stroj, vnitřek

konstantní, květina vzata celá. V zimě naše křídla

se pohybují rychleji, abychom udrželi slunce

uvnitř, uvnitř ničeho

a vyplňujeme nicotu slunci,

rovnajíc je do řady,

polykajíc šťávu, polykajíc

pole, kapku za kapkou, každý stonek

pumpa. Růže k růži, k růži k

růži k růži k růži k růži, kalich a

prašník, celé léto

uplynulo. Pohybujeme se

stále rychleji, pole rostou

neustále, uvnitř

barva tepla. Lnouce,

vytahujeme naše těla

přes řetězec těl, stáváme se

řetězcem, šplháme nikam,

stále

vzhůru, ke slunci, vyrovnáváme je

uvnitř nás, květinu vzatou celou,

pole postavené uvnitř. Stoupá

každý list, každé slunce.

(přel. Josef Hora)

Když nás pozříti chce voda,

pohrobiti rachot skal,

silná křídla svá nám podá

pták, by odnesl nás v dál.

Ale dole leží zem,

zrcadlící vše, co zraje,

v nestárnoucích jezerech.

Mramorů a studní lem

stoupá z rozkvetlého kraje,

lehkých větrů vane dech.

Mnohým ovšem třeba zemřít dole,

kde se sunou těžká vesla lodí,

jiní sídlí výše u kormidla,

znají ptáků let a hvězdnaté světy.

Mnozí leží vždy s těžkými údy

u kořenů zmateného žití,

jiným křesla upravena u Sibyl a u královen;

tam oni sedí jako doma,

lehké hlavy a lehkých rukou.

Ale s oněch životů stín padá,

onam na ta druhá žití

a ta lehká k těžkým jsou jak

k zemi a vzduchu připoutána.

Zapomenutých národů znaveností

nemohu já setřít se svých víček,

ani odvrátit od zděšené duše

němé upadání dálných hvězd.

Mnohé sudby přitkány jsou k mojí,

bytí jednu v druhou všechny mísí.

A má část je víc než toho žití

štíhlý plamen nebo úzká lyra.

(přel. Otto F. Babler)

- jak její rty byl vykrojen -,

tak lehká a jak jistá byla,

že ani kapky neulila.

Tak lehkou, pevnou ruku měl,

na mladém, bujném koni jel

a lehkým stiskem koleny

ho přiměl, by stál, zpěněný.

Když ale lehký pohár měl

vzít do své dlaně z její dlaně,

tak těžký oběma byl rázem

chvěla se ona, on se chvěl

jich ruce míjely se maně

a temné víno teklo na zem.

(Přeložil Josef Hora)

po holých alejích,

kouzelné věci jsou,

kam dých.

Své ruce položil,

kde pláč se třás

a zabořil

je v rozcuchaný vlas.

Květ akácií

ohýbá všudy

a chladí, jak míjí,

planoucí údy.

Úsměvných lící

měkce se dotkl,

měkké a bdící

lučiny protkl.

Provanul flétnou

jak hlasitý vzlyk,

v soumraku letmo

se červánkem smýk.

Proletěl tiše

spící světnicí

a zhasil s výše

lampu svítící.

Vlá jarní vítr tmou

po holých alejích,

kouzelné věci jsou

kam dých.

Přes roviny,

kde holé stromy jsou,

žene před sebou

bledé stíny.

A vůni,

kterou nasbíral,

kudy se od včera v noci bral.

(Přeložil Hosef Hora)

kdy hvězdy zvolna táhly přes temné údolí,

my však ve stínu stáli a chvěli se. Obrovský jilm

se otřásal jako ve snu a posílal k zemi

do trávy hlučící kapky: snad hodina stěží

minula od té chvíle. Však pro mne nesmírný čas.

Kdo prožívá, tomu život se dlouží: a tiše

propasti snů mezi dvěma pohledy zejí.

Mně zdálo se, že vsál jsem tvé dvacetileté bytí

do sebe, dříve než strom setřásl všechen déšť.

(Přeložila Hana Žantovská)

 
Georg Trakl - V zimě

Role chladně, bíle svítí šerem.
Nebe samotno jest, plno děsu.
Kavky krouží nad jezerem,
lovci do vesnice sestupují z lesů.

Zmlklost ve vrcholcích černých přebývá.
Pablesky se pokmitují u chyší.
Občas v dálce zvonky ucho uslyší.
Zvolna vystupuje luna šedivá.

Pod mezí zvěř odevzdaně krvácí,
v škarpách krve brouzdají se krkavci.
Žluty, vysoky a tenky tetelí se třtiny.
Mráz, dým, krok v háj prázdný, siný.

(Přeložil Bohuslav Reynek)

(Přeložil Adolf Kroupa)

Dal jsem svou vojenskou čepici do klece

a vyšel jsem si s ptákem na hlavě

Tak co

už se nezdraví

zeptal se velitel

Ne

už se nezdraví

odpověděl pták

Ach tak

promiňte myslel jsem že se zdraví

řekl velitel

Ale prosím nic se nestalo každý se může mýlit

řekl pták.

Teď když jsme spolu došli k stejně

modrým závěrům

můžeme si půjčovat i stejnou tužku

aniž bychom se přitom probodávali očima

a vyčítali si středověké dětství jako nákupní smlouvu

s přiloženými nůžkami k odstřižení

čekající na nával a velké chtění

ke kterému jsme došli po jahodových cestách

a teď ponořeni v hromadách sladkých jahod

na sebe blbě koukáme

Jaktože u konce snu je tak malé nadšení

a jahoda po jahodě dává tuhle strašnou

červenou hromadu

Zima u Rynoltic

Jsi skleněná: ve zdviži mrazivého šera

spád srázů zpřísňuje. Den

má blízko do večera,

a vůz, jenž nevrací se, neujede,

neboť jsi na něm. A všechno

kolem se vzdálilo a zahalilo

do něčeho, které je ochotnější nehnout

se z místa. Nyní. Čas – následnost nových cizot.

(říjen 2001, Vlašim)

rukou.

Tak osaměle bylo na světě. Měla jsem ho ráda.

------

11.února 1869 se narodila německy píšící židovská básnířka a dramatička Else Lasker-Schüler.

však tebe nikde nezastih.

Kam odešels v tom nečase

tak daleko, žes nebál se?

Z té dálky už tě slyšet není,

i hlas tvůj dnes je zasněžený.

Sníh padá, padá zpod nebes,

však tebe nezastihne dnes.

Marie Bieblová, česká spisovatelka, básnířka a překladatelka, se narodila 12. února 1909.

Přeložil Václav Zdeněk Jaroslav Pinkava.

Láska nepostačí

Láska nepostačí: není jídlo, pití

ni spánek pod střechou deštivou nad hlavou

není ráhno k němuž topící-se plavou,

které stoupá, klesá, houpá beze zbytí.

Láska do plic ztěžklých nádech nenavrátí

nepročistí krev a nenarovná kosti,

přesto mnohý pro ni smrti blíž se klátí

zatímco tu řečním, neb’ jí nemá dosti.

Nelze vyloučit, že, sama v těžké chvíli

přitlačena nouzí, volnost žádajíc

potřebujíc nutně, za hranicí síly

prodám lásku tvoji, jen za klid, nic víc.

Za sousto, vzpomínku na noc v ráji

zaprodala bych. Snad. Pochybuji.

Obě básně vyšly ve sbírce Portugalské sonety v roce 1846, přeložila Hana Žantovská.