• Maastrichtská smlouva (smlouva o EU)

• Byla podepsána v roce 1992 a v platnost vstoupila v roce 1993.

• Důvodem podepsání smlouvy bylo přijetí přípravných opatření na zavedení evropské měnové a hospodářské unie, která měla být dalším krokem po dotvoření vnitřního trhu v roce 1992.

• Smlouva o EU zavedla nové prvky politické unie (vymezila občanství, společnou zahraniční politiku a politiku v oblasti vnitřních záležitostech).

• Podpisem smlouvy vznikla Evropská unie(bez mezinárodní právní suverenity) zastřešující všechny integrační aktivity, které se rozdělily do tří oblastí (pilířů).

• V Radě bylo na další oblasti rozšířeno hlasování kvalifikovanou většinou, které členským státům ztížilo možnost uplatnit při hlasování právo veta. Došlo také k zavedení tzv. postupu spolupráce a postupu souhlasu, díky nimž získal větší vliv Evropský parlament.

• Amsterodamská smlouva

•  Podpis v roce 1997 a v platnost v roce 1999.

• Tato smlouva měnila určitá ustanovení Smlouvy o Evropské unii a přinesla užší spolupráci v oblasti vnitra a justice v rámci EU.

• Také měnila systém obsazování míst v Evropské komisi, upravovala velikost kvót při hlasování v Radě EU a rozhodla o možném pozastavení některých práv členské zemi.

• Smlouva do právního systému Evropské unie také začleňovala Schengenskou smlouvu z roku 1985.

• Smlouva z Nice

• byla podepsána v roce 2001 a v platnost vstoupila v roce 2003.

• Byly do ní zahrnuty zejména takové reformy, které umožňovaly, aby EU mohla účinně fungovat i po plánovaném rozšíření o 10 států (změny se týkaly především způsobu hlasování).

• Smlouva rozšířila systém hlasování kvalifikovanou většinou na úkor principu jednomyslnosti do více oblastí.

• Zavedla princip trojité většiny a přerozdělila hlasy mezi jednotlivými státy v institucích EU tak, aby Unie zůstala akceschopná i po plánovaném rozšíření.

• dohody se třetími státy jsou uzavírány jménem EU, nikoliv jménem Evropského společenství a členských států, jako tomu bylo doposud.

• Lisabonská smlouva

• vstoupila v platnost v roce 2009, představuje nejvýznamnější novelizaci zakládajících smluv. Přinesla celou řadu změn ve fungování EU. Mezi nejvýznamnější změny patří.

1) Zavedení právní subjektivity EU. To v praktické rovině například znamená, že dohody se třetími státy jsou uzavírány jménem EU, nikoliv jménem Evropského společenství a členských států, jako tomu bylo doposud.

2) Posiluje pozici národních parlamentů ve vztahu k EU a pozici Evropského parlamentu v procesu přijímání legislativy EU.

3) Zavádí post stálého předsedy Evropské rady a upravuje postavení vysokého představitele Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku.

4) Zavádí možnost dobrovolného vystoupení z EU.

5) Upravuje pravidla rozhodování v Radě Evropské unie. Tento způsob hlasování kvalifikovanou většinou se začal používat od 1. listopadu 2014. Do té doby platil způsob hlasování kvalifikovanou většinou v podobě tzv. trojí většiny. Právní předpisy Evropské unie přijímá zásadně Rada EU v procedurách spolupráce a spolurozhodování společně s Evropským parlamentem. Rada EU zastupuje zájmy jednotlivých států, kdežto Parlament zájmy obyvatel

Smlouva navazuje na předchozí neúspěšný projekt Evropské ústavy => oficiální název měl být Smlouva o Ústavě pro Evropu – v roce 2005 byla odmítnuta v referendu ve Francii a Nizozemsku. Na rozdíl od Ústavy EU, která měla nahradit dosavadní smlouvy, je Lisabonská smlouva novelizací zakládajících smluv, které nadále zůstanou v platnosti.