Alois Mikulka

 

            Ježibaba chtěla původně sníst sto švestkových knedlíků, ale u devadesátého třetího už prostě nemohla. Právě se chtěla překotit na kanape, že si dá šlofíčka, když tu někdo zaklepal na dveře. Ježibaba popadla koště, že je o dotyčného vetřelce přerazí, ale za dveřmi stál čistotný pán, který se přejedené ježibabě uklonil a mazlivým hlasem se představil jako Ventilšlaušek Emil, zástupce firmy ETA – vysavače, a hudl do omámené ježibaby tak dlouho a šikovně, až jí prodal jeden z vysavačů i přes to, že ježibaba vůbec neměla v chýši zavedenou elektřinu. Navíc odnesl její koště jako již nepotřebný krám. Teprve když větřík odvál prach za jeho autem, ježibaba si uvědomila, že to bylo její kouzelné koště a že už teď nemá ani možnost darebného a úlisného mužíčka pronásledovat.

                Od zlosti se překotila na kanape, že si malinko schrupne, ale sotva zavřela oči, ukrutný rambajz z venku ji zase posadil. Navíc jakýsi divý vichr rozrazil okénka ucpaná mechem, až záclony zavlály bláznivě světnicí. Podrážděná ježibaba se vyřítila ven s válečkem na nudle, odhodlána vybojovat si svůj poobědový klid stůj co stůj, ale na dvorku před chýškou stál obrovský létací hrnec. Ježibaba do něj několikrát zlostně kopla, a tu se otevřela nahoře malá dvířka, vysunuly se schůdky a po nich vystoupil žabákovitý ufonek, udělal před ježibabou roztomilé pukrle a řekl: ,,ŇŇŇŇŇŇFŠ!“

Ježibaba zaváhala jenom krátce. Popadla ufonka za anténu, vtáhla ho kvičícího po schůdcích do létacího hrnce a tam mu nařídila krákoravým hlasem, aby okamžitě pronásledoval Ventilšlauška Emila. Kupodivu ufonek odpověděl ,,ĚĚĚĚĚ!“, bleskově vystartoval a ve chvilce dostihl Ventilšlauškovo auto. Zastavili ho a tentokrát mu ježibaba pro jistotu nedala příležitost promluvit. Vyrvala mu kouzelné koště, vyčuhující ze zadního okénka, a vrazila mu tam zpět jeho ETA – vysavač. Než se překvapený zástupce firmy nadál, ježibaba nasedla na létací koště, které pod svou přejedenou pilotkou zakolísalo, a pak zvolna odfrčela ke své lesní chýši. 

Sotva přilétla na dvorek, přistál vedle ní za převelkého větruvání i ufonek. Vyskočil z létacího hrnce a galantně jí otevřel dveře. Ježibaba omámeně vstoupila a on za ní. I rozkřikla se: ,,Co mi sem lezeš, ty mimozemská ohavo? Kdo tě sem pozval,co?“

Ufonek řekl mazlivě: ,,ŇŇŇŇŠŠŠŠŠČ!“, sáhl kamsi jakoby do přihrádky a již podával udivené ježibabě hrnek vonící horké kávy. Inu – ježibaba na to již neřekla nic, posadila se na židličku a už si pochutnávala. A jen si pomyslela nějaké přání, už jí podával jahodový pohár se šlehačkou, nebo jinou dobrotku. Nebo jí pomáhal míchat v kotlíku prapodivná kouzla, dmýchal pod ohništěm a pořád po ní obdivně pokukoval a mile šišlal a vrňoukal. Když tak o tom ježibaba přemýšlela, přišla na to, že se do ní ufonek zamiloval. 

Pohlédla honem do oprejskaného zrcadla na svůj zahnutý, okurkovitý nos, na husarské kníry pod ním, na své žlutozelené pichlavé oči a lopatkovitá ušiska a zakroutila nevěřícně hlavou. Pak vytáhla odkudsi módní časopis s krásnými manekýnkami, přivolala k sobě ufonka a povídá mu:

,,Tohle jsou hezké paničky, trumpetko! Takové by sis měl namlouvat, a ne mne!“

Ale ufonek se div nesvalil úlekem. Začal cosi vykřikovat a časopis odhodil pod postel, jako by byl plný úděsných strašidel. A schoval se ježibabě pod paži. Ta pokrčila rameny, ale pak ho s úsměvem pohladila, za což jí on z vděčnosti podal veliké lízátko.

Tak to vidíte. I takhle může skončit vesmírný průzkumník.