Vyberte si DVĚ otázky a na ty odpovězte.

1) Co se lilo na útočníky na hrad?

2) Jak ve středověku dobývali hrad? Co k tomu používali?

3) Co se stalo s poraženými nepřáteli?

4) Kolik vojáků bojovalo ve středověké bitvě? (desítky, stovky či tísíce vojáků?)

5) Kdy útočili rytíři na koních? Na začátku nebo na konci?

6) Měli vojáci stejné brnění a zbroj?

7) Nosili vojáci helmy a přilby, anebo ne?

8)Byly středověké souboje plné elegance a různých triků? (otočka)

9) Používaly se často zápalné šípy?

Pokud byl hrad dobře chráněn, bylo snadnější jej obléhat a nechat obránce vyhladovět, než riskovat vysoké ztráty na životech při dobývání a prolamování bran a hradeb. Nebylo neobvyklé, že obránci nakonec snědli své koně, kočky i psy, než se nakonec po trýznění hladem vzdali. Ostatně ani útočníci nemohli vydržet dlouho bez jídla a často sháněli jídlo v okolních vesnicích.

Středověké armády nepoužívaly zápalné šípy ve velkém, protože byly těžké a méně účinné. Pokud byly použity, jednalo se o výjimečné situace, kdy bylo zaručeno vzplanutí cíle. Z dobývacích strojů se mohly vrhat zápalné soudky nebo otepi slámy napuštěné olejem, ale ohnivé šípy nebyly běžnou součástí obléhání. Obléhací stroje byly často sestavovány přímo na místě, protože přeprava tak velkých zařízení byla logisticky náročná a zdlouhavá.

Zažít ve středověku velkou bitvu o stovkách až tisících účastníků bylo výjimečné. Někdy docházelo jen k obléhání důležitých míst nebo k nájezdům, velká bitva v otevřeném poli však mohla být příliš decimující pro všechny zúčastněné. 

Pokud chtěl panovník napadnout jinou zemi, musel útok začít plánovat s předstihem, ideálně na podzim nebo v zimě předcházející útoku. Svůj záměr pak oznámil při větším setkání šlechticům, kteří zprávu přinesli na svá panství. Na jaře či v létě se armáda shromáždila: dobře vyzbrojenou jízdu tvořily šlechtici sloužící králi výměnou za poskytnutá panství a výsady, šlechtici s sebou přivedli své oddíly mužů v závislosti na svém bohatství a velikosti panství. Povoláni k boji mohli být také jinak většinou svobodní měšťané. Najati mohli být také žoldáci. S armádou táhli též kuchaři, řemeslníci, ranhojiči, duchovní, správci atd.

Zatímco kroužkovou zbroj lze s jistou silou prorazit ostrou zbraní, plátové brnění mečem neprobodnete, i když vás o tom filmy přesvědčují neustále. Útočníci mnohdy využívali dýky, kterými se snažili probodnout slabiny v mezerách mezi pláty, plát samotný šlo namísto mečem rozbít válečným kladivem nebo palcátem. 

Nebylo obvyklou taktikou středověké těžké jízdy v plné rychlosti vyrazit přímo proti pěchotě a nechat první vlnu nabodnout na připravená kopí. Kavalérie na pěchotu útočila teprve, když pěšáci začali z bojiště prchat nebo se pěchotu snažili jezdci před útokem objet a napadnout jinak. 

Většina bitev nebyla vedena tak, že se dvě armády prostě rozběhem vrhly proti sobě a následoval boj muže proti muže. I středověcí velitelé používali taktiku, měli vojsko rozdělené na různé specializované oddíly a snažili se životy svých mužů šetřit.

Mnoho vojáků ve středověku byli žoldnéři z různých zemí, nemuseli tedy ani pocházet z království či jiného státu, za který zrovna bojovali. Rozhodně neměli ani jednotné uniformy. 

Středověcí vojáci neměli uniformy ani jednotnou výstroj, bojovali v čemkoliv, co na sebe mohli navléct. Pro lepší orientaci na bojišti, ale také pro rozlišení nepřátelské části bojiště od té vaší sloužily korouhve (vlajky), díky kterým se mohl voják ve změti bitvy vrátit a shromáždit se spolubojovníky na žádoucí pozici. Nepřítel se proto kourouhve snažil získat a dezorientovat tím nepřítele. 

Meč ve středověku neměl každý a v bitvách se bojovalo vším možným. Vedle mečů tak bojovníci používali bojová kladiva, oštěpy, palcáty, halapartny atd. Husité také nebyli první, kdo předělával zemědělské nástroje na zbraně – byl to celkem obvyklý postup ve chvíli, kdy jste do vojska přibrali právě chudší rolníky, kteří se uměli ohánět vidlemi a upravenými kosami. Oblíbený byl také oštěp nebo prostě dřevěná tyč.  

Ač nás filmy přesvědčují, že helma se do boje nenosila, opak je pravdou. Přilba byla nezbytnou součástí výbavy středověkého vojáka, většina útoků byla totiž vedena na hlavu a na nohy, protože jde o nejslabší a nejvíce odhalená místa protivníka.