Snesla se tma a byl úplněk. „Musel jsem to udělat. Proč jsem to udělal?" opakoval si. Moc si toho nepamatoval, nebo spíš nechtěl. Věděl, co udělal a co ještě udělat musí. „Musel jsem to udělat. Proč jsem to udělal?" opakoval dál. Jeho kulhavé kroky se ozývaly noční alejí, klepal se, nebyl si jistý, jestli je to strachem, zimou, či mu jeho podvědomí nutí pocit viny. Jeho myšlenky z ničeho nic přerušili ptáci. V tom momentě pustil lopatu na zem. Rychle se ohlédl, popadl ji a předstíral, jako by se vypařil zpovrchu zemského. I když nechtěl, jeho hlava mu vnucovala vzpomínky a pocity. „Nemůžu nic cítit, teď ne." zamumlal si pro sebe. Přišel na odlehlé místo v lese za alejí. „Tady už ani nikdo nechodí. Snad." pomyslel si. Začal kopat. Zem byla tvrdá a promrzlá, zabral i přes jeho rozklepané ruce plné puchýřů. Nepamatoval si, jak to všechno začalo, ale moc dobře věděl, jak to skončí. Díra se prohlubuje, ruce ho bolí víc a víc. Pamatuje si hádku, ale slova jako by se mu ze vzpomínek vytratila. Vzpomíná, jak se mu ulevilo, když svíral v ruce lovecký nůž, jenž byl dárkem od jeho prastrýce. Připadal si, jako by prořezával vzduch, nikoli tělo překrásné Růže. Když mu došlo, že krásné Růži uřízl kořeny potřebné k životu, došlo mu, že už se kráska nikdy nenadechne. Díra už byla velká, jak potřeboval. Hodil do ní velký těžký pytel. V očích se mu objevily horké slzy, které mu stékaly dolů po jeho rudé a chladné tváři. Díru zakopal a sedl si vedle hromádky hlíny. „Nebudu se ti omlouvat, můžeš si za to sama, aspoň teď máme oba klid. Tvůj Lišaj už ti nebude překážet." Začal plakat. A i přes to že nechtěl, nechal svým slzám volný průchod, které pomalu jedna po druhé zkapaly na hrob Růže. Chtěl vrátit čas, chtěl zapomenout, chtěl zpátky svou překrásnou Růži. To on zabil tu Růži, jež už nic necítí, nic ji nebolí, nic ji netrápí. Navždy bude to, co ta Růže viděla, poslední a on bude navždy ten, co viděl překrásnou Růži vydechnout naposled. 

Sabina, 9.A

Sára, 7.A

Byly tři hodiny a dívka byla celá natěšená na jejího milého. Čekání si zkracovala vzpomínkami. Jak se malinkatí mravenci měnili postupem času ve velké motýly, když na něj myslela. Vždy je cítila, když jí donesl její oblíbenou květinu – růži. Postupem času ji začal přezdívat Růže, jelikož měla vlasy rudé jako rubín stejně jako tyhle nádherné květiny. Avšak jak čekala dál a dál, uvědomila si. Dívka potkala chlapce, jehož objetí bylo bezpečné, voněl jako levandule amed, jeho vlasy byly jako hedvábí sbarvou kaštanů. Ale chutnal jako jed, jenž pomalu proniká do jejího těla, mate ji i její okolí. Růže byla spokojená, avšak jí nedocházelo, jak se ze Slunce jejího života pomalu stává jedovatý Lišaj, jenž ji ničí zevnitř. Růže postupem času chabne a ztrácí svou krásu a záři, z jejich očí se ztrácí jiskra. I přesto však neztratila své motýly. Růže se dočkala, protože se ozvalo klepání na její dveře. Smotýly po jejím boku otevře. Její milý ale nestojí súsměvem a růží v ruce jako vždy. Má černou mikinu a ruce vkapsách. Pozve ho dál a sedne si za stůl, on však nadále stojí. Ona vysvětlí, že se ztrácí jejich jiskra, a i přes silné city a její motýly chce přetrhnout most, jenž je spojuje. On slepě kouká do jejich očí bez jiskry. Vznikne hádka a on vytáhne nůž. Růže si vzpomíná na den, kdy ho dostal od jeho prastrýce. Zmotýlů se stanou včely, které bodají uvnitř jejího těla a stoupají, vlny tepla a zimy se přehánějí po zádech Růže. On poničí její kořeny jedním tahem a sevře nůž silněji. Ona, smířená se svým osudem se slzami vočích, ho chytí za ruce a se stékajícími slzami po růžových tvářích kývne. Lišaj uřízne její kořeny. Rudá barva jako rubín potřísnila ruce Lišaje. Ale ona, ona byla šťastná, protože červená barva byla jeho oblíbená a ona milovala dělat ho šťastným. Věděla, že pokud někoho milujete, musíte ho nechat jít. A zmotýlů, zmotýlů se staly včely. To ona poslouchala jeho srdce, když ležela na jeho hrudi. To ona prohrabovala jeho hedvábné vlasy, když jí ležel na klíně. To ona ho považovala za Slunce, jenž jí má dát život a energii, ale ve skutečnosti on byl ten, co ji ničil a zevnitř ji pomalu otrávil. Otrávil její motýly. Proč by mu ona důvěřovala? Proč by jí lhal? Proč? Proč? Proč? On doufá, že konečně šťastná je. Že nalezla svůj klid a že ji její Lišaj už nikdy neublíží. Myslel si, že láska je krásná. Myslel si, že je jednoduchá a hloupá. To možná pro ostatní, ale pro něj to je doživotí. 

Sabina, 9.A

N. Kováčová

 

Lucie Johanka 7. A

Filip 7.A

Filip 8.B 

Elizabeth 8. B

N. Plevová