Asi ne. 

Nebo je to naopak běžný? Mělo by být běžné mluvit o smrti?

Zdá se, že aktuálně smrt kouká zpoza každého rohu, který máme kolem sebe. Ale nikdo to nepřiznává na plnou hubu.

Četla jsem během koronakrize článek o tom, jak lidem v Itálii umírají známí v okolí. Faráři, doktoři, tety, lidé, které znají. 

Ti lidi by třeba v nějaké bližší době zemřeli stejně, ale v aktuální situaci je prostě koncentrace lidí, kteří můžou umřít ve vašem okolí asi větší. A nebo jsme prostě na to víc zaměření. Víc se pak bojíme, o sebe i o druhé.

Moje terapeutka říká, že bych měla brát svoje nejčerstvější úzkosti jako znamení, že smířit se se smrtí je moje dlouhodobější aktuální challenge.

Tak to dělám. 

Myslím na smrt intenzivně už asi týden, ale snad poprvé na ni nekoukám jako na zdroj úzkosti, zkoumám ji jako něco, co existuje mezi námi a lidé(včetně mě) se toho více či méně přiznaně bojí. Nebo možná nebojí, nevím.

Začala jsem opravdu přemýšlet nad tím, jak se vyrovnat s tím, že umřu. A že možná umřou někteří lidé, které znám dřív než já. 

První moment, kdy mi došlo, že nejsem nesmrtelná byla chvíle, kdy jsem si v Norsku usekla v robotu bříšek prstu. Krve jak z vola(z krávy, co strká prsty kam nemá...). Ptala sem se doktora, jestli mi to doroste.

Nedorostlo. Smůla.

Teda pořád žiju, ale nějak tu možnost smrti už prostě potřebuju zpracovat. 

I proto teď přemýšlím nad tím, jaké scény v umění spojené se smrtí na mě zapůsobily. 

Vzpomněla jsem si na následující:

- Několik scén v Please like me, třeba ta, kde zpívají písničku Someone like you mrtvé slepici jménem Adele

- Úryvek v mojí oblíbené knížce od Ivy Procházkové, kde hlavní hrdinka sní prášky a pak si to rozmyslí a vybleje je do záchodu. Vlastně vůbec jak Iva Procházková zachází ze smrtí ve svých knihách, doporučuju třeba Tanec Trosečníků (o světové pandemii) nebo Soví zpěv (o velké povodni)

- Better things - asi desítiletá dcera hlavní hrdinky vídá v halucinacích mrtvého dědečka. Vyrovná se s tím tak, že si nasype trochu jeho popelu na chleba s arašídovým máslem a sní ho. Tohle zní fakt extrémně divně, ale celý seriál je tak realistický, že sem přesvědčená, že to je skutečná zkušenost. Děti někdy dělají fakt zvláštní věci.

- Harry Potter - máloco mě tak zasáhlo jako smrt Siriuse Blacka. Když se z něj stala duše bez těla, četla jsem tu pasáž pořád dokola a byla sem v hrozném šoku. Když sem se ke knize po letech znovu vrátila, přišlo mi v tý části, jako by mi umřel dobrý kámoš.

- Scéna ve Vráně, jak umírá Brandon Lee včetně scény, kde SKUTEČNĚ umírá, protože místo slepého náboje byl vystřelen náboj opravdový

- A taky Into the Wild, když sem četla část knížky, kde hlavní hrdina umřel seděla sem zrovna v metru. Musela jsem po každé druhé větě dávat přestávky na smrkání a utírání slz. Ale přišlo mi tak nějak osvobozující si z toho zabrečet, i když lidi divně čuměli.

Myslím, že v kulturním prostoru je tématiky smrti fakt hodně, asi i proto, že ve skutečném prostoru ji adresujem až nevhodně málo. Je to nějaká zvláštně odosobněná forma zpracovávání smrti, ačkoliv se s ní přímo nekonfrontujeme. 

Jen zdálky. 

Ve filmu. V knize. 

Kde to není skutečné. 

Ty scény, které výše zmiňuju, mě nejvíc zasáhly, protože mi přišly opravdové.

Musím říct, že jsem si během toho přemýšlení uvědomila, že mně hrozně chybí možnost sdílet obavy a myšlenky o tom, čím je smrt.

No schválně, kdy jste naposledy druhému člověku říkali, co vás nejvíc děsí na smrti? Nebo jaký zobrazení smrti ve filmu a seriálu vás zaujalo? To je teprv level intimity. Ale proč vlastně?

Moje vlastní conclusion o smrti byla ta, že obecně mám úzkosti z věcí, které vytváří velký level nejistoty, protože je

- nemám pod kontrolou

- můžu si vymyslet spoustu šílených a katastrofických scénářů

Myšlenky o smrti, na které se nabalí úzkost, to je prostě brutální spirála, po které se můžete točit donekonečna, pořád je to čím živit.

Naštěstí taky jsem už zvládla své úzkosti zpracovávat do té míry, že z nich dokážu vylézt ven. A taky na konci každé zvládnuté úzkosti mě čeká odměna v podobě větší sebejistoty a pocitu, že toho hodně zvládnu. Život po zvládnuté úzkosti není nikdy už horší, je vždycky lepší.

Zní to jako hrozný klišé(a asi i je) ale nejistota není jen potenciální katastrofa, je to i věčná naděje.

Tak jsem došla k tomu, že nevím, jaká je smrt.

Ale kdo říká, že nebude minimálně stejně krásná a zajímavá jako zbytek mého života?

Většinou mě napadají nějaká hluboká moudra, je to něco jako, když jste ve sprše, a máte ty nejlepší nápady, akorát je asi ze sebe všechny smejete, protože když vylezete ze sprchy, už nevíte, co tak objevnýho že jste to vlastně vymysleli.

Dlouho už rozjímám nad feminismem, protože je to téma, které lidi často přináší do mého prostoru. Ať už proto, že je to zajímá, nebo proto, že ví, že to zajímá mě, nebo je to prostě jen náhoda. 

Když jsem začala poprvé číst feministické texty a objevila jsem všechno nespravedlnost, která je na mě jako na ženě páchána, prošla jsem si svým obdobím spravedlivého hněvu, nadávala jsem svým klučičím kamarádům do omezenců (a oni do mě samozřejmě jeli nazpátek :D ) a při vyslovení slova patriarchát jsem potlačovala touhu odplivnout si. Zpětně toto období hodnotím jako velmi vnitřně bouřlivé, ale zároveň si myslím, že je pochopitelné, že tímto stavem spousta žen (a určitě i mužů) prochází, když zjistí, že svět příležitostí vám je představován jako spravedlivý, ač tomu tak často není. Já cítila nespravedlnost za všechno - i to co, se mi ve skutečnosti nikdy nedělo, ale dělo se to druhým ženám, o kterých jsem četla všude kolem.

Hodně dlouho mi trvalo, než jsem to všechno dokázala zpracovat, a vrátit se ve vnímání rovnoprávnosti sama k sobě a pochopit, že feminismus mi sice na mnoha levelech rozšířil obzory a udělal ze mě (nakonec) tolerantnějšího člověka, ale hlavně mi pomohl pochopit velkou část mé osobnosti a dát tvar spoustě názorů a hodnot, které jsem v sobě měla odmalička.

Nevím, kde se tyto hodnoty vzaly, něco snad mám z výchovy a geneticky, ale jedna důležitá část utváření sebe sama je v něčem jiném - v knihách, filmech, příbězích.

Jasně, že jsem četla knihy s klučičími hrdiny, sledovala pořady, kde byli kluci, ale nevzpomínám si, kdy jaký by pro mě byl důležitý.

Byly to příběhy o dívkách a ženách, které mě nejvíce ovlivnily. Malé, velké, dětské či dospělé - každá silná hrdinka, která si dokázala poradit sama, zachránila sebe, své přátele, či snad svět, byla mým vzorem a chtěla jsem být jako ona. Celým dětstvím mě jich provázelo mnoho. Od těch vyloženě dětských jako byla Matilda či Alenka, Heidi a Pipi dlouhá punčocha, přes Mary Poppins, Janu Eyrovou, Malé ženy, Scarlett O'Hara, či později Antigonou, Annou Kareninou, Maryšou nebo Desirée. 

Bojovala jsem se sestrami Halliwellovými proti zlu, těšila se, když se Rory Gilmore dostala na Harvard a moje oblíbené filmové princezny byla popelka, která střílela z kuše a šíleně smutná princezna, která si dělala co chtěla a ještě u toho stíhala být drama queen.

Čím víc jsem se začala během svého dospělejšího života k těmto hrdinkám vracet a nahlížet na ně optikou svého kriticky smýšlejícího já, začala jsem si uvědomovat, jaké mám štěstí.

Štěstí, že se ke mně tohle všechno dostalo. Že jsem měla možnost vytvářet své já za pomocí takových dívek a žen, které mi byly zprostředkovány každým, kdo byl (mnohdy době navzdory) uvědomělý a měl rovnoprávnost v duši, ať už jakýmkoliv způsobem. 

Všem těmto lidem, lidem kteří takové hrdinky vytvořily nestačí než poděkovat - obřím dílem se podíleli na tom, že jsem dnes tím kým jsem. 

Mnohdy jsem se v realitě setkala s tím, že to, co jsem si vysnila ve svém světě plném odvážných a dobrých hrdinek není tak samozřejmé, jak jsem si myslela. Narážím i na to, že někdy i já sama v sobě mám mnoho z toho šovinistického přístupu k ženám i mužům a snadno se posadím s kladívkem do křesla soudce hodnot ostatních. No věru, nikdo není dokonalý a primární a sekundární socializace sou fakin silný faktory toho, jaký vzorce chování a uvažování máme. Nemyslím si ale, že nejdou přetvářet. Vždycky si u toho vzpomenu na větu z hovorů s Masarykem, kde říká, že to, že není rasista, je čistě rozumové rozhodnutí, jelikož byl rozhodně vychováván k rasismu vůči židům. 

Pokud tedy přemýšlím nad tím, proč považuji za důležité být feministkou jako žena, je to proto, aby všechny dívky na světě měly přístup ke svým důležitým hrdinkám, které mě celý život inspirují, a samy se mohly rozhodnout, jestli budou mít světelný meč a nebo vařečku, jejich oblíbená barva bude růžová nebo žlutá nebo světle šedá, a budou chodit na kosmetiku a holit nebo neholit nohy.
Není to však jen o ženských hrdinkách či feminismu - 
stejnou optikou nahlížím také na hrdiny LGBT+ či kulturní diverzitu. Je mnoho výzkumů, které ukazují, jak je pro děti důležité, že mají ve svém světě vzory, se kterými se mohou ztotožnit, ať už proto, že stejně vypadají, či prožívají stejné věci. Čím rozmanitější bude svět, který dětem nabízíme, tím snadněji budou přijímat a navigovat rozmanitost, kterou jejich život bude přinášet. Neříkejme dětem, kdo jsou. Ukažme jim, kým mohou být.

Mnohokrát jde ale podle mě spíše o strach nahlédnout sebekriticky na to, v čem jsme byli vychovaní, a být ochoten změnit svoje zavedené zvyky a přesvědčení tváří tvář pravdě, že jimi někoho zraňujeme, či uvědomění, že jejich funkce se již změnila či pozbyla významu. Změna nás bolí, protože způsobuje nejistotu, a v té se nám všem žije těžko, i když je to jen dočasné.

Někdy pomůže až moment, kdy někdo nám blízký prožívá bezpráví či diskriminaci.

A co pak s těmi slovy o tradici a konzervatismu? Skoro se člověk chce přestat k nim vztahovat a používat je, protože se zdá, že jsou zcela vyprázdněny, či naopak plné všeho, s čím jsme již nuceni nesouhlasit. 

Ale copak tato slova někomu patří? 

Znamená snad, že když nejsem pokřtěná a souhlasím se sňatky homosexuálů, nemůžu se vztahovat k víře či Bohu(ům)? Že když si přeji rovnoprávnost, vzdávám se úcty k tradici? Že když chci na minulost nahlížet s kritickou myslí, nemůžu v sobě mít něco z konzervativních hodnot?

 

Pro mě jsou tradičními hodnotami pevné a hluboké vztahy s těmi, které přijmeme do svého života, láska k pravdě, či spravedlnost. 

Víra je pro mě to, co nabízí přesah, je to pocit, že věci mají smysl a že stojí zato bojovat za to, co je správné.

Za konzervativní hodnoty pak považuju úctu a respekt k druhému, poctivost, kontinuitu s minulostí, na kterou je ale stále třeba nahlížet kriticky, rovnoprávnost a svobodu. 

Svoboda je však velká zodpovědnost, a to jak v rovině osobní, tak i v té kolektivní. Nejedná se o samozřejmost.

Proč toto vyjádření?

Člověk, který je otevřený jinakostem či přímo je součástí LGBT+ komunity, stále může být věřící, konzervativní či chovat lásku k tradicím. Podle mě je třeba věřit tomu, že jinakost neničí, ale obohacuje.

Co dělá polská organizace Stonewall?

- Poskytuje psychologickou podporu včetně podpůrných skupin LGBT+ lidem i jejich rodinám v Polsku

-  Vzdělává o LGBT+

- Organizuje Pride week v Poznańi

Moje narozeninová sbírka, kde je můžete podpořit je zde: https://www.facebook.com/donate/644751469461880/

Proč jsem se je rozhodla podpořit?

V dnešní době považuju (i symbolickou) podporu polské LGBT+ komunity jako něco, co je potřeba dělat, protože lidská práva jsou tu pro všechny, a je třeba se za ně aktivně stavět. A chápe to i moje osmdesátiletá babička 😎