Ocitla jsem se uprostřed domu, i když bych to spíš nazvala jako barabizna. Dům se napůl rozpadal a chybělo pár oken, ty jsem stejně chtěla přibít dřevěnými prkny, sklo by nebylo bezpečné. A proč? Stalo se něco děsivého, co ohrožuje celé lidstvo. Apokalypsa. Vědci a lékaři testovali nové léky, veřejnosti to prezentovali jako lék na rakovinu, takže všechny finance šli na to. Ale pak se objevili pravdivé informace. Testovali na zvířatech různé látky, které měli docílit nesmrtelnosti, velké síly a nějaké další vlastnosti. Jenomže se to zvrtlo. Měl proběhnout první test na lidech, byli to takový ti dezoláti, kteří potřebují peníze a tak do toho šli. Vše ze začátku vypadalo normálně, testovaní lidé začali až týden po vakcíně bláznit. Začali se i fyzicky měnit, jejich vzhled mě bude vždycky už děsit. Oči velké bez zornic, obrovské množství zubů, které až vylézali z jejich tlamy, dlouhé končetiny, které měli velkou sílu. Začali zabíjet. To je důvod mého úkrytu. Vyšla jsem z domu, měl přijet Adam na pomoc. Obloha byla sytě rudá a všude byla mlha, ani slunce nešlo pod tím vším vidět, vypadalo to jako by obloha zářila víc než slunce pod mlhou. Nebyl to pěkný pohled, to co to ve mně vyvolávalo, bylo hrozné, takové pocity nelze popsat ani. Ale všichni jsme museli vědět, že tohle přijde, řekla jsem Adamovi, hned jak vylezl z auta. Jeho tvář byla úplně kamenná. Dovezl zbraně na obranu. Stát se snažil mít co nejvíce lidí do armády, ale problém byl, že tyhle tvory nešlo jen tak zabít. S Adamem jsme odjeli do léčebné stanice, vědci testovali a zkoumali mrtvolu té nestvůry, aby zjistili víc. Oblékla jsem si plášť a šla se pustit do pitvy, nevím proč, ale měla jsem úžasné znalosti a věděla jsem hned co dělat, (tohle se mi ve snech stává hodně často, mám úplně nové schopnosti). Když jsem ale tělo rozřízla, úplně ve mně hrklo. Z těla vylezl obří tvor podobný hadovi, ale s velkou hlavu podobnou lebce a mimozemšťanovi. Okamžitě se na mě vrhl. Naštěstí mě Adam zachránil. Nevěděla jsem co dělat. Zjistili jsme, že lidé co se deformovali, se neovládali sami, vakcína v nich vytvořila nový život, parazita, který lezl tělem a ovládal všechno, dokonce měl na konci těla část, která se držela mozku, když byli ti lidé ještě živý. Bylo to na mě moc, nechtěla jsem si prožít nic takového, proto jsem se rozhodla nechat se uspat. Po tom co mi doktor píchl látku, zastavující srdce jsem se probudila, pocit umírání byl ale neskutečně klidný.

Najednou jsem tam byla sama. Došlo mi, ze mi hrozí nějaké nebezpečí, před něčím utikam, nevěděla jsem před čím. Pak mi došlo, ze bojujeme o život a kamarádi nikde nebyli. Viděla jsem uprostřed lesa chatu. Bylo riskantní do ni jít, ale i zůstat venku. Rozhodla jsem se tam vtrhnout. Zpoza rohu někdo vyskočil se zbraní, byla to Lucka Kadlcikova. Schovávala se tam. Obejmula jsem ji, protože jsem byla rada, ze jsem v bezpečí. Pak se ale rozhodla odejít. Najednou se tam objevil Ondřej. Moc rada jsem ho viděla, hned po něm někdo prošel dveřmi, to jsem se lekla. Byl to malý kluk. Zeptal se: berete k sobě i 11 leté děti. Vzala jsem k nám, byl sám. A pak mi došlo, ze Vojta se odpojil kvůli němu. Šel ho zachránit. Zeptala jsem se kde je Vojta a on nevěděl. Odzduchla jsem ho k Ondrovi a odešla Vojtu hledat. Ondřej něco říkal, asi at nechodím, ale to mi bylo jedno. Chodila jsem po lese. Prikrcena. Hledala jsem ho dlouho, možná uběhlo par měsíců. Nakonec jsem ho potkala. Byla jsem rada, ze je naživu. Řekl ze byl někde v Asii (Čína) a ze mám odejít. “Budu bojovat dal, baví me to, ale ty bez” Já jsem ale neodesla. 

Nejakej borec si toho všiml a dal mu za to litr. J. se se mnou chtěl rozdělit. Trval na tom. Lehl si na me a já ho hladila, bála jsem se, že umře.

Ondra